Jste matkou? Milujete svého andílka celým svým srdcem? Pak si přečtěte příběh, který nám loni v říjnu zaslala čtenářka Kristýna...

Mimochodem: Kristýno, pokud čtete tyto řádky, dejte nám vědět, jak jste situaci nakonec vyřešila...
Myslím, že by to zajímalo nejen nás v redakci, ale i naše čtenářky.

Krásný zbytek dne Vám všem přeje editorka dne Nioneta

 

Vyber si, buď já, nebo dítě!

Když mi bylo osmnáct, říkala jsem sama sobě, že až jednou přijde ten čas a já budu čekat mimčo, bude pro mne nejhlavnější ten nenarozený drobeček...

Jenže život si jde někdy svou vlastní cestou a nám pod nohy sem tam hodí klacíky, klacky, někdy dokonce i klády, které občas neumíme překročit, nebo nevíme, jak se jim vyhnout.

 

A mně hodil pod nohy obrovský kmen, před kterým jsem se zastavila. Stojím na místě a nevím, zda se dát vpravo, či vlevo...

 

S Honzou jsme se seznámili před rokem. Je to ten typ muže, který vás dokáže v jedné chvíli rozesmát i rozplakat zároveň. Chvíle s ním jsou nezapomenutelné, pokaždé z nich cítím kouzlo, romantiku, něžnost, touhu.

Vím, že se na něj mohu kdykoli spolehnout, že je mi oporou v každém směru. Vím, že moje láska k němu je silná stejně jako jeho ke mně...

 

Vím?... Popravdě řečeno, spíš bych měla psát věděla jsem, nebo ještě lépe: myslela jsem si.

 

V této chvíli mám totiž v hlavě zmatek. Neuvěřitelný zmatek a plno otázek.

Cítím strach.

Strach z rozhodnutí...

 

Před měsícem jsem si udělala těhotenský test... vyšel pozitivní. V tom krátkém okamžiku, kdy jsem zírala na to veliké plus, se mi zatočila hlava, srdce přestalo na okamžik bít, vzduch se mi nedostával do plic.

Budeš máma! Ta dvě slova mi vířila v hlavě jako tajfun.

Chtělo se mi plakat, chtělo se mi smát, chtělo se mi křičet do celého světa, že zrovna já, já!!! čekám děťátko!

 

Bohužel, má radost, mé štěstí trvalo jen do chvíle, než se Honza vrátil z práce...

„Čekáš dítě?“ změřil si mě pohledem, ve kterém jsem nezaznamenala ani špetku citu. Radost, láska, zloba ... nic z toho tam nebylo. Jen prázdný, mrtvý pohled.

 

„Miláčku, budeš táta!“ zašeptala jsem a stále hledala v jeho očích něco. Nějaký záblesk, nějaký odraz toho, že právě teď pochopil, co jsem mu řekla...

„Neexistuje. Dítě si nemůžeme dovolit...“

Naprázdno jsem polkla. Slyšela jsem jeho slova, ale jejich význam mi nějak unikal.

 

Kde je ten člověk, kterého tak miluji? Kde je ten muž, který mi po nocích šeptá, že jsem jeho brambůrka, jeho hravé koťátko...???

Nebyl tu. Přede mnou stál cizí muž, který mi ledovým hlasem oznámil, že neexistuje, abych byla matkou.

 

Tu noc jsem probrečela.

Utěšovala jsem se, že jeho reakce byla neuvážená, zbrklá... Že reagoval v šoku z toho, že bude tatínkem.

Pochopitelně to byly slepé útěchy.

 

Druhý den, když přišel z práce, řekl mi, ať se posadím, že si musíme vážně promluvit.

Hovořili jsme přes tři hodiny. On mi vysvětloval, že dítě je překážkou našeho života. Vysvětloval mi, že přijde dítě a s ním skončí večírky, zábava, přátelé...

Nevěřícně jsem jen kroutila hlavou. Večírky, zábava? Tady jde přeci o nový život, tady jde o to, že já a on budeme mít človíčka, který se narodí z naší lásky...

Snažila jsem se mu své pocity, myšlenky vysvětlit. Říct mu, že žádná zábava nikdy nenahradí mateřství. Tohle se přeci nemůže vůbec srovnávat! Míchat do sebe! Dítě a zábavu! Copak miminko je hračka?

 

Vztekle vstal z gauče a dlouze se na mě podíval. „Buď já, nebo to dítě. Obojí mít nemůžeš!“ Prásknul dveřmi a odešel.

 

A já v té chvíli pochopila, že jsem rok, celý dlouhý rok žila s člověkem, kterého vůbec neznám...

Kdo to byl? S kým jsem se to po nocích milovala?

Samé otázky, žádná odpověď.

 

Vím, že nechci žít s člověkem, který má v popředí zábavu, kamarády, večírky a pro kterého dítě znamená životní překážku. Kdepak, o takového člověka nestojím.

 

Ale jednu věc nevím... Co teď?

Miluji to maličké v sobě, ale nejsem si jistá, že za těchto okolností si mohu dovolit mít děťátko. Být na všechno sama. Bez financí, bez bydlení, bez manžela...

Zvládnu to? Jsem na to dost silná?

 

Opravdu nevím, jakým směrem se mám vydat... Bojím se, mám strach.

Na druhou stranu si nedovedu představit, že půjdu na interrupci.

 

Čas běží a já v sobě marně hledám tu správnou cestu.

 

 

Reklama