Osmnáctiměsíční Tomášek je jako z divokých vajec. Chvilku neposedí, hned je tam, hned zase tady. Všechno potřebuje prozkoumat, a když ho něco zaujme, v tu chvíli nevidí, neslyší. Marně na něho jeho maminka Aneta volá, aby zastavil. Doma nebo na hřišti to ještě není taková katastrofa. Jenže co třeba na rušné ulici?

Aneta byla bezradná, ale pak objevila vodítko na dítě. „Jde o klasické kšírky na tělo a na ně je připnuté vodítko. To mám normálně povolené, jen když Tomíka napadne nějaká rošťárna, a řítil by se do nebezpečí, prostě ho přidržím. Má to spoustu výhod. Třeba tu, že se k malému dítěti nemusíte ohýbat a tahat jeho ručičku stále nahoru, což mu musí být nepříjemné. Takhle je má obě volné. Také ho často zachráním před upadnutím. Ale to jsou už jen takové bonusy. Super je na tom hlavně fakt, že se mi nemůže v žádném případě vytrhnout, jako se mi to už několikrát stalo při vedení za ruku. Než jsem si tenhle zázrak pořídila, trnula jsem na ulici hrůzou, kdy mi vběhne pod auto. Vždyť je to jen otázka okamžiku!“ děsí se Aneta. Jenže procházky s vodítkem nejsou jen idylické.

„Nevěřili byste, co si kolikrát vyslechnu od kolemjdoucích! Úplně cizí lidi na mě křičí, co že jsem to za matku, když tahám své dítě jako psa. Prý ho týrám. A často jsou pěkně sprostí. Pak se najdou i tací, kteří se slušně zeptají, a nechají si mé důvody vysvětlit. Těch je ovšem minimum,“ říká Aneta s tím, že jsou jí takové reakce krajně nepříjemné. Ze svého přesvědčení ovšem nemíní ustoupit. „Pořád lepší být za krkavčí matku, než plakat nad nějakou nešťastnou nehodou,“ je přesvědčená.

CO NA TO ODBORNÍK?

Zeptali jsme se psycholožky a psychoterapeutky Jitky Jeklové z brněnské psychologické poradny:

Maminka uvedená v příběhu má v zásadě několik možností. Buď vytrvat v tom, co dělá, protože je přesvědčená, že dělá pro své dítě to nejlepší. Pak je ale potřeba se připravit na to, že se může stát, že své chování bude muset opakovaně obhajovat. Druhou možností je znovu promyslet, zda skutečně dělá pro své dítě to nejlepší, a zda není čas na nějakou změnu. A v neposledním případě pečlivě zvážit, proč k tomuto opatření sáhla. Můj názor je, že je za tím velmi pravděpodobně její velká nejistota a tu bych doporučovala zkonzultovat s odborníky. Je třeba vždy dobře zvážit přiměřenou míru toho, co děláme a co bychom dělat měli.

V každém případě je smutnou pravdou, že úrazu dítěte nezabráníte, ani když stojí vedle vás a držíte ho za ruku. Myslím, že mi to spousta rodičů potvrdí. Navíc dítě na vodítku, ať už vypadá jakkoli (dítě i to vodítko), nenaučíte reagovat na svět a jeho nástrahy. To bychom potom mohli mít děti jen doma, aby se jim náhodou něco nestalo. Jenže i doma se něco může stát, že?

Psycholožka a psychoterapeutka Mgr. Jitka Jeklová studovala psychologii na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity a psychologické poradenské práci se věnuje už téměř 20 let. Více než 17 let působí v pedagogicko-psychologické poradně, kde se věnuje diagnostice, ale i terapeutickému vedení dětí a dospívajících. Více informací naleznete ZDE.

Čtěte také:

Uložit

Uložit

Uložit

Reklama