Zuzka má dva kluky. Pětiletého Honzíka a tříletého Péťu. Oba jsou to dost „živí“ chlapečkové, se kterými si jejich maminka „užije“ své. Starší Honzík už se trochu zklidnil, ale s Petříkem teď šijí všichni čerti.

Mít hyperaktivní dítě, které je neposedné, paličaté a někdy i dost těžko zvladatelné, není žádný med. O tom by mohla Zuzana vyprávět. Někdy je až neuvěřitelné, s jakým klidem a nadhledem líčí „příhody“, které zvláště s mladším občas zažívá. Jiná, méně klidná matka by ho musela přetrhnout vejpůl, slyším názory jejích kamarádek.

Zuzana pracuje jako zdravotní sestra v ordinaci soukromého lékaře, takže o včasném příchodu není pochyb. Občas má službu v terénu, kdy jezdí píchat injekce, dlouhodobě ležícím pacientům a každé zdržení je pro ni i pacienty velkou komplikací.

2

A právě, když nejvíc spěchá, připraví jí mladší „miláček“ scénku s oblékáním a dokonalou etudu hadrového panáčka. Jak to vypadá, si možná dokážete představit. Prostě si sedne si na zem a nechce se postavit, takže oblékání je takřka nemožné. Nepomůže domlouvání ani vyhrožování. Kluk řve, a čím více napětí stoupá, tím je situace nesnesitelnější. To pak musí polooblečeného kluka popadnout, posadit ho do auta a odvézt do školky. Ve dveřích školky se „hadrový“ panáček promění v sladkého hošíka, který nasadí andělský úsměv a učitelky se diví, proč maminka drží v ruce jeho bundu, kalhoty a boty, zatímco on je jen v punčocháčích. Ještě že starší syn už je rozumný.

O Petříčkových hysterických scénkách v obchodech, když mu maminka odmítne něco koupit, snad ani není třeba mluvit. 

Ale to ještě není zdaleka všechno. Nedávno si Péťa vymyslel další kousek. Oblékání proběhlo hladce, dorazili včas do školky a Zuzka uspokojená průběhem ranního vypravování ztratila obezřetnost. Sotva se otočila ke staršímu Honzíkovi, aby mu pomohla rozepnout zaseknutý zip u bundy, Petřík zmizel. Hledala ho ve třídě, na záchodě, všude. Vyběhla z budovy na zahradu, ale ani tam nebyl. Celá zoufalá letěla až na ulici, a tam ho uviděla. Mašíroval si to směrem k silnici. Kámen, který jí spadl ze srdce, muselo být slyšet hodně daleko. Co by se stalo, kdyby došel až tam… nechtěla ani domyslet.

Všechno dobře dopadlo, ale nemuselo.

Někdo zapomněl zaklapnout branku, takže průchod ven byl volný. Zarážející je lhostejnost ostatních rodičů, kteří museli Petříka potkat. Proč ho nezadrželi? Copak jim nebylo divné, že takhle malé dítě je na ulici samo?

Ale největší podíl „viny“ padá stejně na Zuzanu. Jenomže jak podobným excesům čelit?

„Asi si koupím kšíry a budu ho vodit na vodítku,“ říká Zuzana.

Čtěte také:

Reklama