Bulvár

Dítě hlavou rodiny

V tomto článku si můžet přečíst úryvek z knížky "Slyšíte mě?", kterou  napsala Pavla Gomba z fondu UNICEF. Je to příběh ze státu Rwanda, ve kterém v roce 1994 proběhla genocida, a všichni obyvatelé včetně dětí se z ní do dnes velmi těžce vzpamatovávají. Posuďte sami... 

 

 

Jednou ze zastávek na naší cestě bylo setkání s chlapcem, který se sám stará o sebe a dvě mladší sestry. Téměř po dvou hodinách jízdy jsme se dostali na vrchol kopce, hustě porostlého stromy banánovníku. Někde uprostřed byl malý domek, takže nás čekal další strmý sestup a já litovala, že jsem si nevzala pevnější boty. Příště budu chytřejší! U domku nás čekalo několik dětí a pár dospělých. Pozdravili jsme se obvyklým „Muraho“ – po pár dnech jsme už základní pozdravy zvládali dobře a povzbuzeni vstřícnou reakcí místních jsme je používali všude, kde to jen bylo možné.

 

Od skupinky se oddělil chlapec s dlouhýma hubenýma nohama a ukázal nám, abychom si sedli na dřevěnou lavici před domem.

 

Jmenuje se Bonanné (fr. Nový rok). Rodiče ho tak pojmenovali, protože se na Nový rok narodil. Bylo mu čtrnáct a od svých osmi let se stará o dvě mladší sestry: dvanáctiletou Timanu a desetiletou Mariyu. Bonanné má velké, kostnaté ruce a pohled starého člověka. Mísí se v něm hrdost s nedůvěrou, dětská naděje s dospělou skepsí. Nedávno byl zařazen do programu UNICEF pro děti bez rodičů, a to je také důvod, proč jsme u něho dnes na návštěvě.

 

Ukazuje na strom před domem: „Ten den, co matku zabili, si se mnou hrála před naším domem. Tady jsme ji pohřbili.“ Jeho matka byla zavražděna během prvních dnů genocidy. Otec, který se matku, pocházející z jiné etnické skupiny, snažil ochránit, byl mučen a po necelých dvou letech na následky zranění zemřel. O Bonanného a jeho dvě sestry se nějakou dobu staral jejich starší nevlastní bratr. „Nemohli jsme to tam vydržet, pořád jsme měli hlad,“ vysvětluje Bonanné, proč od nevlastního bratra odešli a vrátili se zpět do domu svých rodičů. Bonanné musel opustit školu a vydělávat na živobytí jejich malé rodiny. Když před dvěma lety začala mladší Mariya ztrácet zrak kvůli oční infekci, část pole po rodičích museli prodat. 

 

Jeho den začíná vždy stejně. Brzy ráno vstává a jde s Timanou pro vodu ke studni vzdálené 3 km. Bonanné nosí dvacetilitrový kanystr, Timana menší, pětilitrový. Nedávno uzavřel dohodu s jedním svým sousedem, že se bude starat o jeho prase. Znamená to, že pro vodu musí jít dvakrát – jednou pro potřeby své malé rodiny, podruhé pro prase a malá selátka. Přesto ta námaha stojí za to! Jedno z malých selátek si může nechat, a tak předpokládá, že jich brzy bude více a z jejich prodeje bude moci pro sebe a své sestry nakoupit nějaké jídlo, oblečení a možná zaplatit i školu.

 

Aby mohl pro sebe a své sestry uvařit alespoň jedno jídlo denně, pracuje Bonanné každý den 6 hodin. Nosí zboží na trh, stará se vesničanům o dobytek, obdělává jejich pole. Za to vše dostává 150 rwandských franků za den (asi 9 Kč). „Můžu za to koupit fazole, někdy i mýdlo.“ Z prodeje banánů má kolem 60 Kč měsíčně. „Když prodám banány, snažím se koupit nějaké oblečení. Letos se mi ale moc nedařilo.“ Protože nikdy nezbývá na poplatky za školu, školní uniformy a sešity, nikdo z nich, od té doby, co žijí sami, nechodí do školy.

 

Desetiletá Mariya vypadá mladší, než ve skutečnosti je, a moc nemluví. Sousedé říkají, že je již dlouho v určitém šoku. Viděla příliš mnoho. Na otázku, co má v životě nejradši, odpovídá: „Bonanného. Stará se o nás, je jako náš otec.“

 

Lidé z UNICEF jsou zvyklí na mnohé. Naší překladatelce se ale zlomil hlas a pro slzy nemohla překládat. I pro nás ostatní bylo těžké pokračovat v rozhovoru. Bonanné překonal vzniklé rozpaky pozváním k návštěvě domu. U vchodu jsme sehnuli hlavy a v úzké chodbičce s podlahou z udusané hlíny se snažili přivyknout šeru. V malé místnosti nalevo byla ložnice – tady děti spaly na slaměných rohožích. Kromě nich byl v místnosti pouze pár tenisek, přehozený přes rezavý hřebík ve stěně. Bonanné vysvětlil: „Tyto boty mám do kostela. Musím je ale šetřit, takže v nich chodím jenom v neděli.“ Při pohledu na jeho bosá chodidla je jasné, že by už dávno potřeboval jinou velikost. Otřeseni naprostou chudobou a nedostatkem toho úplně základního jsme přešli k protější místnosti. To nejhorší ale mělo teprve přijít. Bonanné ukázal na ohořelou postel uprostřed a řekl: „Tady zemřela maminka.“ Pod postelí bylo ještě vidět napůl ohněm zčernalé boty a barevné cáry oděvu. Děti se místnosti od smrti matky ani nedotkly. Vzadu za domem je ještě ohniště a kotlík, kde Bonanné připravuje tradiční večeři z fazolí a cibule.

 

Mám silnou chuť ho obejmout, nějak ho potěšit. Vím ale, že nemohu. Pro Bonanného by to bylo ponížením - je hrdý na to, že je schopný se o sebe a své sestry postarat jako dospělý. Jen jeho drobné tělo připomíná, že mu je teprve čtrnáct. A přesto jsem si jistá, že na konci dne, kdy je práce hotová a společná večeře snědená, sedí před svým domem a myslí na to, jaké by to bylo, kdyby teď přišla maminka a přitiskla ho k sobě. 

 

Nedalo mi to a zeptala jsem se, jestli je na sebe hrdý. Horlivě zakýval hlavou a řekl, že je hrdý na to, že pracuje a stará se o živobytí celé rodiny. Díky tomu mohli zůstat spolu, a to je pro něho to nejdůležitější na světě.

 

Nastal čas loučení. Možná to není výchovné, ale toto setkání bylo natolik silné, že jsme nemohli odjet jen tak. Ještě jednou jsme se vrátili do domku a vybrali mezi sebou, co kdo právě měl v peněžence. Bonannému jsme tak dali na jeho poměry hodně peněz: skoro 2 000 Kč. Bylo hezké vidět jeho rozzářené oči, které znovu vypadaly jako oči dítěte. Prohlásil: „Za tyto peníze koupím další prase, takže budeme mít brzy selátka. A když je prodáme, můžeme si koupit všechno, co potřebujeme. A příští rok zase.“ Byl opravdu šťastný. A já na něj dodnes myslím každý den. Snad se mu skutečně daří lépe.

 

Každé druhé dítě v dnešní Rwandě je sirotkem. Genocida vzala rodiče více než 300 tisícům dětí. Tyto děti se ocitly v jen těžko představitelné situaci. Byly svědky děsivého násilí, ztratily své milované i svůj domov. Bez péče a ochrany rodičů žijí v extrémní chudobě v plastových stanech nebo rozpadlých domech, nemají žádné prostředky ani přístup k lékařské péči a vzdělání. Děti, které se pokoušejí postarat o své mladší sourozence, narážejí na nedostatek jídla, bydlení a oblečení a jsou navíc snadnými oběťmi zneužívání a vykořisťování.

 

 Pavla Gomba, UNICEF

 

Tolik tedy z knihy "Slyšíte mě?", kterou napsala paní Pavla Gomba.

Netuším, zda vás toto téma osloví stejně jako mě, ale v každém případě vám vřele doporučuji projekci filmu, který právě přichází na plátna našich kin. Od 5. 5. 2005 se můžete zhlédnutím filmu Hotel Rwanda dozvědět, jak taková novodobá genocida může proběhnout, a to za vědomí celého světa, včetně OSN.

 

Seberte tedy odvahu a jděte se podívat na tento oscarový film…
Bude vám již potom jasné, proč se tak často říká: „Co by za to daly děti v Africe…“

 

Z každé prodané vstupenky na film Hotel Rwanda půjde 10,- Kč fondu UNICEF

 

Související články:

Rwanda - země dvou G

Recenzi filmu Hotel Rwanda najdete na stránkách našeho magazínu ve středu 4. 5.2005

   
02.05.2005 - Společnost - autor: Jindřiška Kleknerová

Komentáře:

  1. avatar
    [14] saruz [*]

    je to hodně smutné, jak ještě někteří přežívají v 21.století Sml13

    superkarma: 0 26.11.2012, 15:15:27
  2. avatar
    [11] Dášule [*]

    Bylo mi úplně nanic, když se u nás mluvilo o tom, že se obilí bude pálit v elektrárnách. Kamarádka měla adoptované dítě v Indii. Kluka. Půl roku před koncem posledního ročníku mu zemřel otec. On byl nejstarší. Přestože mu rodina chtěla toho půl roku přispívat, nešlo to. Stal se hlavou rodiny a musí se o ni starat. Jsou to děti bez dětství. Byla jsem úplně bez sebe, když se nějaká paní rozčilovala, proč lidé pomáhají dětem v Indii a Africe, když u nás je toli dětí, které nemohou na školu v přírodě. Prý ty peníze máme dávat raděj těm.

    superkarma: 0 02.05.2005, 18:53:59
  3. avatar
    [8] SARI [*]

    .....já ani nevím, co mám napsat....

    superkarma: 0 02.05.2005, 14:14:04
  4. avatar
    [7] Kocicka [*]

    je to síla!

    superkarma: 0 02.05.2005, 12:27:29
  5. avatar
    [3] Enya [*]

    Je to hrozný Oproti nim jsou naše problémy většinou jenom hloupými malichernostmi. Moc jim držím palce, aby se vyhrabali z toho nejhoršího

    superkarma: 0 02.05.2005, 07:38:32

Profil uživatele




Registrace nového uživatele | Zaslat heslo

Komerční tipy

Novinky

Dnešní vydání

Nové v rubrice

Nejčtenější články

Poslední komentáře

Fotogalerie

Partner rubriky

Ankety

Akce pro čtenářky: Velikonoční pečení a vaření s Globusem
Hledáme čtenářky, které rády čtou knihy
Anketní otázky pro čtenářky, které chtějí testovat Canesten Intim Gel
Anketa: Bolí vás záda?

Náš tip

Doporučujeme