Vždycky jsem si říkala, že cokoliv měl kdo v rodině špatného, tak jsem to podědila já.

Po babičce postavu selky a brzy šedivějící vlasy, po dědovi velký nos a po tátovi složitou, uzavřenou povahu. Prostě takový nevydařený shluk rodinných genů.

Mí sourozenci jsou úplně jiní. Štíhlí, pohlední, i ve zralém věku černovlasí smíšci. Mám je moc ráda, rozumíme si, ale já vždycky jako bych byla z jiného těsta. 

Z mé milované, šikovné, veselé, společenské maminky - já jako bych neměla vůbec nic. A to mě vždycky velmi mrzelo, neboť to pro mě byla moje „princezna“ a já k ní, jako snad každá dcera ke své matce, s obdivem a láskou vzhlížela.

Teda tak to bylo asi tak do mých pětatřiceti let. A pak se to nějak začalo měnit. Ne, že bych nějak podstatně zeštíhlela, ale začala jsem se o sebe víc starat (děti už odrůstaly a začalo být více času), pravidelně sportuji, chodím víc mezi lidi, mám spoustu přátel, věnuji se svým koníčkům a  postupně jsem získala i větší sebevědomí.

A tak se postupem času začínám měnit. Pociťuji to sama na sobě a čím víc častěji mi to připomíná mé okolí. Jak moje rodina, mí známí, ale cizí lidé mě upozorňují, že ve mně poznávají mou maminku.

Opravdu se mi několikrát stalo, že mě někdo nečekaně oslovil s otázkou, promiňte, nejste vy dcera od paní….?

Prý, jako by ji viděli a slyšeli – ten hlas, ta dikce. Takže snad se ten můj shluk genů už konečně umoudřil a na stará kolena se mi blýská na lepší časy.

Zdraví Dispečerka


Já si myslím, že ty geny prostě jen čekaly a najednou zaútočily, což je prima atak a moc Ti ho přeji. Díky za optimistický příběh a přeji Ti pohodový den. Míša.

Téma pro vaše dnešní příspěvky, které mi posílejte na redakce@zena-in.cz zní : Co jsme po kom podědili a co bychom vyměnili?

Také bude nová rychlosoutěž a vyhlásíme borce a chcípáka pro dnešní den.

Reklama