Děkujeme za další příspěvek. O své pocity z třídních schůzek se s námi podělila čtenářka s nickem Dimsy. Možná se s nimi shodnete i vy.

Třídní schůzky jsem z duše nenáviděla. Vždy se nesly ve stejném duchu, kdy jsme si vyslechli, že děti nenosí domácí úkoly, honí se o přestávkách po chodbě, tahají Aničku za cop a smějí se tlustému Alfonsovi. U starších ročníků přibývala výtka, že chodí o přestávkách kouřit za školu. A ještě ke všemu vyrušují při hodině. V této fázi jsem se v synově třídě snažila být neviditelná, neb ostrý zrak učitelky se vždy zabodl přesně do mě: „Hlavně váš Michal, paní D…“

On totiž když měl myšlenku, nebo ho něco zajímalo, tak pořád mluvil. Bylo jedno, že začal v jedné hodině, už skončila i přestávka a začala hodina další. Potřeboval se dobrat řešení a pravdy. A jeho otázky typu „K čemu mi to v životě bude?“ nebo „Na co je to dobrý?“, které myslel smrtelně vážně, také nebyly kvitovány s povděkem. Ještě když tvrdošíjně trval na tom, že to fakt chce vědět.

Ač byl téměř nejmenší ze třídy, vymýšlel se svým ještě menším spolužákem neskutečné kraviny k zoufalství učitelů a nesmírnému pobavení žáků. Tak jsem mimo schůzek ještě průběžně podepisovala důtky a chodila na kobereček. Když asi po sté zase přinesl učitelskou důtku a já se ptala, kdy mám nastoupit, mávl rukou a řekl: „Prej už ani nemusíš, je to pořád stejný, máš mně domluvit!“ „Tak ti domlouvám…“ a bylo odbyto.

Ale abych se vrátila k těm schůzkám. Zatímco rodiče největších rošťáků většinou chyběli, my průměráci jsme tiše seděli a trpěli, zatímco rodiče jedničkářů měli nejvíce připomínek a dotazů. Trpně jsme půl hodiny poslouchali, že Marušce v diktátu chyběla čárka v jedné větě, že si tím pokazila průměr a kvůli jedna mínus plakala tři dny. Co bychom za jedna mínus dali my ostatní! U nás by se neplakalo, ale otvíralo Šampaňské a dělal ohňostroj.

Někdy ale bylo i veselo. To třeba, když jsem jednou trávila čas před schůzkou v družném rozhovoru s tatínkem spolužáka mé dcery a náhle vstoupila do třídy paní učitelka. Oba jsme se hbitě vymrštili do pozoru, jak kázal dobrý mrav na základní škole. Její překvapený pohled nás vrátil zpátky do lavice. V tu chvíli jsme si uvědomili komičnost našeho počínání a až do konce schůzky jsme se řehtali jak pominutý.  A vyrušovali jsme!  Aspoň paní učitelka hned věděla, po kom ty naše děti jsou.

Všem rodičům přeju, aby školní docházku svých ratolestí i třídní schůzky přežili ve zdraví a s veselou myslí. 

Dimsy  

Pozn. red.: Text nebyl redakčně upraven.

  

To je zvláštní, jak nás ta škola podivně vycvičila. Sotva sedneme do lavic, už jsme zase těmi nezdárnými dětmi, které mají z učitelů vítr.     

Jak jste na tom s rodičáky vy, milé ženy-in? Také ve vás zůstal ten podivný pocit podřízenosti, i když jste už v roli rodičů? Nepřipadá vám to ponižující? Má některá z vás jiné pocity? Najde se žena, která se na třídní schůzky svých dětí těší a nemá s nimi problém? Budeme moc rádi, když se ozve a napíše nám.   

redakce@zena-in.cz 

Reklama