Bulvár

Dimsy: Jaký olej do motoru? Přeci motorovej!

Velmi se omlouvám, že jsem to zase já. Jsem už tak stará, že mám ke všemu něco. Každé téma mně něco připomene a to už se držím a něco si píšu jen sobě do šuplíčku. Tedy do noubučku, abych byla přesná. Jenže auta, to je moje slabost.

Autoškolu jsem byla nucena udělat ve svých šestatřiceti letech, protože jsem kdysi dávno řekla bratrovi, že až bude prodávat jeho škůdku 105, tak si ji od něj koupím. A on nezapomněl a jednoho krásného dne mi zavolal, že mi ji za měsíc přiveze. Rozhodování, kam do autoškoly bylo jednoduché. Jedna je hned naproti.
V kurzu jsem byla samozřejmě nejstarší. Ostatní žáci mě uctivě zdravili. Možná si ze začátku mysleli, že jsem nějaká komis.
Nejdříve byla teorie. Nevím, jestli se to dnes ještě učí, ale tenkrát jsme museli vědět, jak vysoko nad silnicí smí být na autě namontovaná světla, jak dlouhé zástěrky, kde mává pracovník lomu praporkem před výbuchem a jiné velmi důležité věci. Když instruktor vyzvídal, co uděláme, pokud píchneme kolo, nesměle jsem podotkla, že vytáhnu make-up, namaluju si na ksicht obličej, budu stopovat a doufat, že někdo zastaví. Také se nám snažil vysvětlit, kam se lije která kapalina a jiné různé drobné opravy a chtěl vědět, zda tomu rozumíme.

Přitakala jsem, že rozumím, že se v tom nemám hrabat a raději to mám rychle odvézt kamarádovi automechanikovi.
Další část výuky se týkala toho, co se nesmí."To vy nepamatujete," řekl „v šedesátých letech jezdily dívky na skůtrech bokem a to je zakázáno..."
„Já to pamatuju" přihlásila jsem se, šťastná, že taky něco vím.
„Aha, tak většina z vás to nepamatuje..."

Pokračoval ve výkladu, až se dostal k autobusům. "Dříve byl za autobus přívěs pro cestující, takový malý autobusek. Vy to nepamatujete," podíval se na mě: "paní to pamatuje... Já bych si tedy sám nedovolil..." pokrčil omluvně rameny a já nadšeně přitakala: „Jojo, pamatuju."

Po trenažéru, kde jsem se ani nedostala z pole na silnici a neustále mi to chcípalo, nastal obávaný den jízd. Měla jsem představu, že mě vyvezou někam na nepoužívanou letištní plochu a teprve tam budu trénovat rozjezd. Nestalo se tak. Instruktorka mě posadila do auta před autoškolou v řadě ostatních aut, podala malou instruktáž, co kde je a řekla: "Tak a jeďte!" „Teď?" polil mě studený pot a oči mě málem vypadly z důlků. „No a kdy jako? Snad se chcete naučit řídit, ne?

Později jsem byla přidělana k staršímu pánovi, který měl svou oblíbenou trasu do Bráníka pro basu piv, odtamtud do Vršovic vyložit basu u něj doma, jet zakoupit do lahůdek deset deka salámu, případně salátu a pár rohlíků. Když jsem měla „dobrý den", v klidu svačil, když ne, posypával mě drobkama, jak se snažil, abychom do ničeho nenabourali. Okruh trval vždy dvě vyučovací hodiny, někdy déle, protože jsem si pletla pravou a levou a tím se cesta prodlužovala, obzvlášť když jsme se některým mým manévrem dostali do jednosměrek. Jeho zoufalý výkřik: „Vona neví, kde je levá a kde pravá a chce dělat řidičák" mně dodnes zní v uších.

Testy jsem měla na plný počet bodů. Údržbu jsem taky zvládla, i když na otázku, jaký olej bych nalila do motoru, jsem se zeptala: „Motorovej?"
"Jasně že motorovej, jakej jinej byste tam, ženská chtěla lejt?"
„No, motorovej" souhlasila jsem. To je přece jasný ne! Napřed mě tedy napadlo, že já žádný, protože od toho mám již zmiňovaného kamaráda, ale to by asi neprošlo.

Jízdy jsem udělala napodruhé, protože první jsem jela blízko zaparkovaných vozidel. Druhou jízdu jsem jela mnohem hůř, ale už se mě asi chtěli zbavit. Manžel se ke mně odhodlal sednout asi dvakrát, než to vzdal a řekl, ať se radši učím sama. Byla jsem mu vděčná.

Ne, že by mi do toho moc kecal, ale byl na tom vedlejším sedadle tak nějak divně zapříčenej a tím mě hrozně znervózňoval. A měl asi taky pocit, že by dětem měl zbýt aspoň jeden z rodičů.
Dimsy

Pozn. red.: text nebyl redakčně upraven.


Jaképak „omlouvám se, že jsem to zase já“, to je náhodou moc hezké povídání. Jen pokračuj a piš. Přesně proto denní témata jsou. Přeji Ti hodně štěstí a kilometrů bez nehod. P.S.: Všichni manželé jsou podivně zapříčení - je to jakási mužská psychóza, nebo co. A přitom bourají víc než my. :-) Míša

   
05.02.2010 - Blog redakce - autor: Michaela Kudláčková

Komentáře:

  1. [7] sludka [*]

    Taky se mi jednou p../../../images/smiles/sml30.gifodařilo, že jsem jela a přitom jsem brzdila ruční brzdou. Teprve, když jsem dojela do garáže a chlapy co tam stáli a nějak divně se dívali, tak mi to došlo. Manželovi jsem to řekla až když jsme koupili nové auto. Jen mě udivilo, že žádný z mužů, kteří tam byli a většinou známí, to mužovi neřekli. To oceňuji.Sml30Sml30

    superkarma: 0 06.02.2010, 15:30:05
  2. avatar
    [6] Dante Alighieri [*]

    Taky jsem se nejlíp naučila jezdit, když jsem byla v autě sama! Sml67

    superkarma: 0 06.02.2010, 00:55:12
  3. avatar
    [5] pinožka [*]

    Dimsy — #4aha, já myslela, kdyby na Strži, tak tam jsem 10 let učila

    superkarma: 0 05.02.2010, 16:46:52
  4. avatar
    [4] Dimsy [*]

    pinožka — #2 Řidičák jsem dělala před šestnácti lety na Novodvorské.Sml16

    1. na komentář reaguje pinožka — #5
    superkarma: 0 05.02.2010, 16:44:53
  5. avatar
    [3] Věrulinka [*]

    Sml67Sml59Sml59Sml59šikulka Sml59Sml59Sml59

    superkarma: 0 05.02.2010, 16:11:09
  6. avatar
    [2] pinožka [*]

    kde jsi ho v Praze dělala?

    1. na komentář reaguje Dimsy — #4
    superkarma: 0 05.02.2010, 16:07:40
  7. avatar
    [1] enka1 [*]

    Už bych se po Míše opakovalaSml16.

    superkarma: 0 05.02.2010, 15:13:11

Profil uživatele




Registrace nového uživatele | Zaslat heslo

Komerční tipy

Novinky

Dnešní vydání

Nové v rubrice

Nejčtenější články

Poslední komentáře

Fotogalerie

Partner rubriky

Ankety

Anketa na téma: Zubní zdraví

Náš tip

Doporučujeme