Reklama

Po mateřské dovolené jsem nastoupila k zeměměřičům, protože práci, kterou jsem dělala předtím, jsem se třemi dětmi dělat nemohla. Byli jsme v partě tři. Tuhle naši partu Hic vedl pan inženýr, zapisovatelka byla moje kamarádka, taky se třemi dětmi a já. Chodila jsem s tou tyčí.

Měřili jsme stále stejný úsek pořád dokola a tak vám ani nemusím říkat, že jsme se příliš nepředřeli. A taky: v létě bylo moc horko, v zimě moc zima a na jaře a na podzim hnusně, tak komu by se v tom počasí chtělo lítat po venku. Panu inženýrovi bylo už přes sedmdesát, byl sem více méně uklizen režimem, a často se mu moc dělat nechtělo a tak vymýšlel důvody, proč nemůžeme. Výhodou také bylo, že jsme si při nemoci dětí nemuseli brát ošetřovačku, protože on měl na výplaty tabulky, a kdybychom mu je něčím takovým narušili, musel by je předělávat.

Vždycky, když bylo naplánováno, že půjdeme měřit, jsem jela ke kamarádce a tam jsme společně u kafíčka čekaly, až nás boss zavolá. Jednou bylo hezky a tak jsme se připravovaly, že budeme muset jít, když v tom zazvonil telefon. Kamarádka chvíli poslouchá, pak vykoukne oknem na zářivou oblohu bez mráčku a vážně povídá:“Tady taky sedí mrak, no jo, asi bude pršet“. Položila telefon a říká:“Nikam nejdeme, nad Holešovicema sedí mrak“.

Když už jsme byli okolnostmi donuceni opravdu pracovat a nám se už moc nechtělo, začali jsme se bavit o tom, co jsme vařili a na co máme chuť. Pan inženýr dostal hlad a šli jsme na oběd. Kolikrát jsem měla strach, že nás zavřou, když začal mluvit o politice. Býval dříve profesorem na vysoké škole a měl hlas jako zvon. Tak jeho názory znala vždycky celá hospoda, případně celá ulice.

Paradoxem také bylo, že jsme měřili kopec, v jehož jedné části podle plánů, nemělo nic být. A zrovna tam to nejvíc padalo. A tak jemu, nepříteli státu, museli nakonec přiznat, že právě tam je toho nejvíc.

Sice nás někdy až nesmyslně honil, ale jinak jsme s ním zažili spoustu legrace. Jednou mi koukal na můj experimentální účes a říkal: “Ty to máš, jak když bouchne chemická továrna.“ Bohužel si nepamatuju všechny jeho hlášky, ale jedna je nesmrtelná. Vyprávěl nám, že nějak zapomněl objemové míry a tak doma vzal skleničky, půllitry a měrný válec a měřil…“A víte holky, na co jsem přišel?“ čekali jsme objev hodný Nobelovy ceny: „ Přišel jsem na to, že 250 mililitrů je vlastně čtvrt litru!“

A pak přišla revoluce, konečně mu přiznali důchod a tím naše spolupráce skončila.

Jen ještě poslední jeho hláška: “Generální stávka? Jeden den nebudou pracovat? My už neděláme tři měsíce! To by nám měli dát metál!“

Dimsy

Text nebyl redakcí upraven.

Dnes si povídáme o kolezích a kolegyních. Jaký je váš pracovní kolektiv? Kolik máte kolegů? A jaké mezi vámi panují vztahy? Je ve vzduchu cítit rivalita, nebo jste jeden sehraný tým? Je váš pracovní kolektiv mužský, ženský, nebo smíšený? Máte nějaké zkušenosti s prací v čistě ženském, či naopak v čistě mužském kolektivu?

Pište nám své příběhy, zážitky a zkušenosti na adresu

redakce@zena-in.cz