O tom, že vím, že děti něco trápí ještě dřív, než je něco trápit začne, psát nebudu. To určitě zná každá matka. Bohužel nikdy nevím, co se stane. Nemám vize, nevidím obrazy. Jen mám ten “blbej pocit“.

Pamatuji se, jak jsem jako malá, asi osmiletá, byla bruslit pod školou. Najednou jsem začala brečet, strhla ze sebe brusle, ani jsem se nestihla pořádně obout a běžela jsem domů. Ostatní děti na mě koukaly jak na zjevení, protože se mi nic nestalo, vlastně v tu chvíli se nedělo vůbec nic. Bylo klidné zimní odpoledne. Asi v polovině mé cesty se strhla šílená sněhová bouře.

Další mé předtuchy, co si pamatuji, se většinou týkaly našich bouraček. Odjížděli jsme z dovolené z hor. Manžel jel napřed a já jsem vyrážela chvíli po něm. Když jsem nastupovala do auta, udělalo se mi špatně, ale hned to přešlo, tak jsem nasedla a jela. Cesty tam jsou úzké a v jedné nepřehledné zatáčce proti mně vyjel džíp prostředkem silnice. Snažila jsem se mu vyhnout a vjela jsem do příkopu. Naštěstí se mi podařilo vyjet.

Ten den bylo od rána všechno špatně. Byl Silvestr roku 2002. Hned jak jsem vstala, třásla jsem se jak osika, často jsem se zakoukala „do blba“ a vůbec jsem byla celá nesvá. I manžel si toho všiml a ptal se, co mi je. Nevěděla jsem. Dozvěděla jsem se to až večer když syn odjel s kamarády na oslavu Silvestra. Vyrazil v šest svou škůdkou 120. Chumelilo a mrzlo. V sedm volal, že dostali smyk a jsou v příkopu na střeše.

Netrpím na bolesti hlavy, ale jednou mě strašně rozbolela chvíli před tím, než jsme měli vyjet na nákup. Dojeli jsme jen na první křižovatku, kde do nás narazilo jiné auto. Další bolest hlavy mě přepadla před tím, než jsem bourala já sama. A jednou večer jsem nemohla usnout. Nikdy neberu manželův telefon, ale ten večer, když zazvonil, jsem se k němu vrhla a aniž bych se podívala, kdo volá, jsem ho zvedla. Volal syn, že mu na auto skočila srnka. I naposled, kdy jsem přišla o zadní nárazník, jsem při výjezdu z garáže měla takový divný pocit, jako bych špatně viděla.

A ještě jedna příhoda. To naštěstí neboural nikdo z naší rodiny. Jela jsem po Jižní spojce směrem na Černý Most a pořád mi něco říkalo:“odboč na Hostivař, odboč na Hostivař!“ Ale já ne, já se prostě neposlouchám! Odbočku jsem minula, a po chvíli jsem dojela stojící kolonu. Byla tam bouračka.

Hezký den bez zlých předtuch.

Dimsy

Pozn. red.: Text nebyl redakčně upraven.


Ahoj, Ty budeš jedním z těch, kteří tento model žijí napůl. A fakt, že jsi to teď „hodila na papír“, je super počinek k tomu přesunout ho z šuplíku „nevědomí“ do šuplíku „vím o tom a jsem ve střehu“. Věř, že to pomůže. Víš o tom, že my ženy jsme těmto schopnostem mnohokrát vnímavější než muži? Máme totiž jiný mozek. (Totiž – máme mozek). :-))) Krásný den, Míša

O předtuchách a o tom, zda je máte a využíváte dnes pište na redakce@zena-in.cz

Reklama