Říkalo se jí také Madame Bertramka. Spolu se svým manželem Františkem Xaverem Duškem zakoupila Josefína původně zemědělskou usedlost a přeměnila ji na honosné sídlo, které hostilo a hýčkalo vzácného hosta – celebritu 18. století – Wolfganga Amadea Mozarta.

Josefína Hambacherová (1754 – 1824) se narodila v Praze a v podstatě tu - mimo uměleckých turné - prožila celý svůj život. Její otec provozoval prosperující lékárnu U Bílého jednorožce na Staroměstském námětí, matka přišla do Čech ze Salcburku. K rodnému městu W. A. Mozarta měla Josefína vřelý vztah, vždyť tam žil její dědeček, zámožný kupec, který zastával i funkci salcburského purkmistra a byl dokonce povýšen do šlechtického stavu. Byl znám i jako autor několika dramat.

Josefína, která už jako malá projevovala velké hudební nadání a často zpívala odposlouchané operní árie na večírcích, mezitím vyrostla v okouzlující dívku, obletovanou mnoha ctiteli. Ve dvaadvaceti letech se provdala za svého učitele, vynikajícího cembalistu, klavíristu a skladatele Františka Xavera Duška, pod jehož vedením dozrála ve znamenitou operní pěvkyni. O nerovném páru si tehdy prý vyprávěla celá Praha. Ženich krásné Josefíny byl totiž skoro o 23 let starší a žádný extra krasavec. Jako malý chlapec spadl ze schodů, zlomil si nohu a následkem toho pak doživotně kulhal.

Josefína DuškováV roce 1777 se manželé Duškovi vypravili k Josefíniným příbuzným do Salcburku. A při té příležitosti se seznámili a spřátelili s tehdy jednadvacetiletým, ještě svobodným Mozartem, který se právě vrátil z Paříže. Jeho otec se obával, aby se z přátelství nevyvinulo něco víc, a tak se snažil Josefínu v synových očích co nejvíc očernit. Wolfgang ale v Josefíně viděl skvělou umělkyni a nějaké pomluvy na něj neměly vliv. Vůbec si byli věkově i povahově blízcí. Už tehdy jí skládá operní árie. Duškovi zvou Mozarta do Prahy, zatím neúspěšně. Město bez panovnického dvora skladatele vůbec neláká.

Josefína mezitím úspěšně koncertuje doma i v německy mluvících zemích. Je docela zajímavé, že nikdy nepřijala stálé angažmá. Když umírá její dědeček v Salcburku, získává dědictví a v roce 1784 si za 3525 zlatých kupuje od hraběte Christiana Clam-Gallase jako své letní sídlo usedlost Betramku na Smíchově. Hrabě Clam-Gallas patřil kdysi k Josefíniným ctitelům, možná si na ni i myslel. Díky stavovským rozdílům se s ní však nemohl oženit, a tak se teď znovu začaly šířit klepy, že je mezi nimi něco víc a že dal Josefíně při prodeji velkou slevu. Tehdejší Smíchov nebyl součástí Prahy.

Manželé Duškovi vybudovali z Bertramky, k níž patřily i užitkové zahrady, stáje, kravín i sýpka, romantické místo s krásnou zahradou a venkovským pavilonem. Josefína dokonce přikoupila i další pozemky kolem ní.

Manželé byli známi jako pohostinní lidé. Na Bertramce zřídili hudební salon vybavený cenným nábytkem. Setkávali se tu významné hudební osobnosti i začínající umělci. Paní Josefína milovala i výtvarné umění a sama byla též zdatná amatérská malířka, takže Bertramku vyzdobila rovněž svými malbami i rytinami.

Josefína koncertovala i se začínajícím Ludwigem van Beethovenem. V roce 1786 ji pozvali do Vídně na dvůr Josefa II. Zde si vymínila, že ji bude doprovázet sám W. A. Mozart. Bylo to v době, kdy se tam uváděla bez valného úspěchu Figarova svatba. Tenkrát Duškovi znovu pozvali Mozarta do Prahy. Přijal a s Figarem zažil v Nosticově divadle fenomenální úspěch, tolik odlišný od chladného přijetí ve Vídni.

Mozart byl Prahou okouzlen a Pražané nadšeni jeho hudbou. Zároveň uzavírá smlouvu na novou operu - Dona Giovanniho. Když zanedlouho přijíždí do Prahy znovu tentokrát i s manželkou Constanze, nemá zdaleka slíbenou operu hotovou. A právě Duškovi mu na Bertramce umožnili v klidu na ní pracovat. Světová premiéra opery v Nosticově divadle opět znamenala mimořádný úspěch.

Tehdy před odjezdem do Vídně slíbil Josefíně koncertní árii. Ale stále se mu do ní nechtělo. A tak se traduje, že ho Josefína zamkla na Bertramce do zahradního altánu. Mozart zase na oplátku pohrozil, že skladbu roztrhá v případě, že ji Josefína nezazpívá z listu bezchybně. Tak vznikla ona krásná árie Resta o cara (Zůstaň má milá) s recitativem Bella mia fiamma addio  - Sbohem, můj krásný plameni. Samozřejmě nic se netrhalo…

Bertramka

Roku 1791 Mozart navštěvuje Prahu při příležitosti korunovace nového císaře Leopolda II., pro nějž píše - opět na poslední chvíli - korunovační operu Titus. Ta byla panstvem přijata chladně, zvláště pohrdlivě se prý o ní vyjádřila sama císařovna. Na Bertramce ještě složil část opery Kouzelná flétna a pracuje na Requiem. Je na smrt nemocný a tuší, že ho píše pro sebe. Odjíždí do Vídně, kde v prosinci 1791 umírá.

Dohady o tom, že Constanze Mozartová na Josefínu žárlila, byly neopodstatněné. Sama vdova Duškovým svěřila svého syna Karla. Duškovi ho měli jako vlastního, poskytli mu hudební vzdělání a finančně ho podporovali.

Když v únoru 1799 umírá František Xaver Dušek, nastává pro Josefínu nejtěžší období jejího života. Není schopna finančně chod Bertramky udržet, a tak ji ještě téhož roku prodává.

Pak se stěhuje do Nerudovy ulice a v roce 1804 opouští umělecký život. Střídá několik bytů, stále menších a menších. Konec jejího života je ve znamení naprosté bídy. Z tohoto světa odchází zcela opuštěná čtvrt století po smrti manžela. Psal se rok 1824…

 

V seriálu o zajímavých ženách jste si také mohli přečíst:

Reklama