Když mi bylo nějakých dvanáct let, strašně jsem se smála ve chvíli, kdy mi babička řekla, že měla sen. Všechno se prý bude zdražovat. Proto se rozhodla, že svým dvěma vnučkám pořídí z úspor věno. Babička cca 2 roky nakupovala a schraňovala, opatrovala věci v horních patrech a v nástavcích skříní. Ručníky, utěrky, ložní prádlo, peřiny, talíře, sem tam nějaké ty sklenice... do svých lovů zasvětila i mou mámu, která pečlivě dohlížela na kvalitu a design kupovaných věcí. Dodávám, že babičce se vize splnila, přišla revoluce a všechno během několika měsíců podražilo trojnásobně.

Najednou, v mých 17 letech, jsem vpadla rovnýma nohama do života. Zakoupený byt byl prakticky holobytem. Jak jsem byla vděčná babičce za každou věc, kterou pro mě koupila a schovala! Je pravda, že vkus rodičů a prarodičů je jedna věc, ovšem v situaci, kdy jsem si nemohla vybírat, jsem byla šťastná, že alespoň něco do začátku mám. Měla jsem se z čeho najíst, do čeho se utřít, čím se přikrýt. Ono jenom splácet zmíněný byt dalo zabrat, skutečné zařizování začalo mnohem, mnohem později. A když tak přemýšlím, víte, že spoustu z těch věcí doma ještě mám a používám?

A co jsem si z toho vzala za poučení? Mám malé syny. Samozřejmě, že jim věno v podobě peřin z pravého peří a výbavy do nové domácnosti schraňovat nebudu. Ale s manželem jsme se dohodli - a postupně jim nakupujeme podílové fondy, aby v době, kdy se budou cítit dospělí, měli na startovní čáře nějakou tu výhodu.

Mějte se krásně. Gobi


No výborně! Tak tu máme názor z druhé strany - od někoho, komu se výbava zatraceně hodila a kdo rád přehlédl, že věci třeba nemají úplně tu správnou barvu a že si je nevybíral sám. Tak se mi to líbí, názorová jednota, to je pěkná nuda... :-) Díky za příspěvek, je velmi poučný. A jedeme dál!

Reklama