Takhle často reagují na gratulační telefony či maily a přání, ať své narozeny hezky oslaví, zejména ženy středního a vyššího věku.  

Zrovna tuto větu jsem slyšela od své dlouholeté kamarádky, na jejíž narozeniny zpravidla nezapomínám, neboť se narodila ve stejný den jako já, pouze o rok dříve. Uvědomila jsem si, jak mě tyto reakce rozčilují! I když se jedná často jen o fráze a větičky a vnitřně je každý rád, že si ten druhý vzpomene.

Samozřejmě s výjimkou vážně nemocných lidí či přátel nacházejících se v situaci, která zrovna nesignalizuje šťastné zítřky. Tam je vhodné popřát jen zlepšení životní situace, zdraví a štěstí…

celebration

Pokud tvrdíme, že není co oslavovat, když jsme se ve zdraví dožili svého věku, tak se nebetyčně rouháme!

Vzpomeňme, co by za dožití se našich narozenin dala spousta lidí, kteří už mezi námi nejsou. Vždy se tací v našich životech najdou.

Někdo na velké oslavy není, budiž, na to má plné právo, ale hezky poděkovat bez negativních komentářů může každý.

Já se zrodila ve znamení Lva a každé své narozeniny odjakživa pečlivě plánuji a slavím, co to dá!

Pro jistotu je svým blízkým připomínám (nejlépe několikrát).

Aby na ně náhodou nezapomněli a nedostala jsem je i sebe do trapné situace. Nesnáším totiž sebelitující se ženy (všimněte si, že muži přes svou pověstnou ješitnost tímhle syndromem netrpí), žalující:

„Zapomněl na mé narozeniny!“

Rozčilují mě totiž i kamarádky či postavy z románů, filmů či seriálů, co schválně tutlají „svůj velký den“, a pak si masochisticky „užívají“, že jejich partnerovi vypadl z hlavy.

Všechny známe scénáristy oblíbenou situaci:

Natěšená žena nakupuje, vaří lahůdky, činčá sebe v sexy šatečkách, zapaluje svíčky na slavnostní tabuli (nebo ještě lépe okolo vany napuštěné pěnivou vodou), otevírá víno... A čeká. Samozřejmě marně, protože jinak by nestálo za to do filmu scénku vůbec zařadit. Následuje záběr partnera rozdávajícího si to s jinou ženou, případně zděšení milujícího manžela, který prostě jen „zapomněl“ a cítí se naprosto hrozně. Zvláště oblíbeným finále bývá hysterický vyhazov pečlivě uvařené večeře do odpadků či klimbající žena ve tři ráno nad prostřeným stolem a dohasínající svíčkou.

Muži totiž obvykle informace o narozeninách své ženy v hlavě permanentně nenosí – starají se, aby nám bylo dobře po celý rok, a často jim náš den „D“ pro tohle starání z hlavy vypadne. Ale pokud je náš vztah v pořádku, obdarovat nás chtějí zcela určitě, tak proč jej včas nepřipomenout? Pokud to neuděláte a riskujete, že zapomene, škodíte nejen jemu, ale především samy sobě!

Každý má rád oslavy jiné.

Někdo miluje ty opulentní v anglosaském či východním stylu s davem přátel zpívajících „Happy birthday“ či „Živijó“ (podle toho, jaký je ročník), někdo komorní romantickou večeři ve dvou, někdo zlatý střed a někdo si užívá narozenin hned nadvakrát či natřikrát, s rodinou i přáteli zvlášť.

Pokud zrovna neležíme na smrtelné posteli, věřte totiž, že JE CO SLAVIT naprosto v každém věku! O to víc, čím vyššího se v relativním zdraví tělesném i duševním dožíváme!

Jsem moc ráda, že si tohle uvědomují moji rodiče. Ještě asi před 10–20 lety narozeniny s výjimkou kulatin příliš neslavili. Co se jim oběma přehoupla osmdesátka, všimla jsem si, že nezávisle na sobě (nežijí spolu) slaví rádi a více. Oba totiž o několik desetiletí přežili své rodiče a zřejmě si to uvědomují... A to je moc dobře!

Jak slavíte vy? Máte ráda své narozeniny? Chápete je také jako díkuvzdání, že jste se dožili dne, kdy jste sice zase kalendářně o rok starší, ale máte to štěstí na světě stále být? A připravujete je samy, nebo se necháte ráda překvapit?

A jen tak pro jistotu informace pro všechny čtenářky i redakci: Příští rok na svatou Annu slavím šedesátiny! Tak mi, prosím, pokud se jich dožiju, nezapomeňte pogratulovat! :-))

Reklama