Reklama


Někde jsem četla nebo slyšela, že v rámci zachování duševního zdraví nemá rodič lézt do pokoje „puberťáků“. Výjimku tvoří linoucí se zápach hnijících potravin nebo houba prorůstající pod dveřmi. To je pochopitelně nadsázka, ale kdo má doma dospívající mládež, asi ví, na co narážím.

Když to není nutné, do pokoje svých dcer raději nevstupuji, protože jejich představa o pořádku, únosných decibelech a výzdobě stěn se rozhodně s tou mou neshoduje a nehodlám se zbytečně rozčilovat. Koneckonců je to jejich teritorium a jsem ráda, že už je alespoň přešla „ponorka“a nutkání stavět v už tak malém pokoji příčku. Pak už bych vůbec nevěděla, kam mám poskládat dva psací stoly, dva prádelníky, dvě postele, o knihovně, počítačovém stolku a kleci s morčetem ani nemluvě, do krcálků 2x3 m. A aby to nebylo tak jednoduché, jedna stěna je skosená.
Když si nedávno usmyslely, že je už původní uspořádání nebaví, a začaly šíbovat nábytkem, silně mi to připomínalo známou hru s čísílky. Ráda jsem se připojila, bylo to nejen zábavné, ale i užitečné. Našla se spousta pohřešovaných věcí a nenápadně vyřešil generální úklid. Vřele doporučuji, ale vyzbrojte se asertivitou a obětujte minimálně jeden den.

Když si tak vzpomenu na své dětství… V předškolním věku jsme dětský pokoj vůbec neměly. Našim „hřištěm“ byla dlouhá společná chodba, „domečkem“ kuchyňský stůl, televizí okno s výhledem na hlavní ulici a hernou obrovská ložnice rodičů.
Když jsme se přestěhovali na vesnici, dostaly jsme úzkou nudličku, kam se vešla jedna skříň, tři skládací postele a jinak nic. Měly jsme sice dětský pokoj, ale tam jsme chodily vlastně jen spát. Veškerý volný čas jsme prolítaly venku. Bylo to krásné dětství.



Časy se změnily. Mám pocit, že dnešní děti tráví mnohem víc času doma než venku, a dětský pokoj tak získává na významu a kumuluje do sebe spoustu funkcí. Je to ložnice, šatna, učebna, herna, místo, kam si děti zvou kamarády.
Mí přátelé to vyřešili tak, že dětem (dvěma malým raubířům-klukům) dali největší místnost v bytě a nechali jim naprostou volnost jak ve „výzdobě“, tak v možnosti pořádně se vyřádit. Měly tam různá šplhadla, houpačky, basketbalový koš, čmárací stěnu. Když už se přes hračky, stavebnice a autíčka nedaly otevřít dveře, prostrčili jim tam vysavač a děti si musely samy uklidit.

Už jsem tam dlouho nebyla. Teď už jdou kluci do věku středoškoláků a docela by mě zajímalo, jak s nimi jejich dětský pokoj „vyrostl“ a proměnil se.

A co vy, milé ženy-in?

Vzpomínáte na svůj dětský pokoj?
Kde jste spaly, psaly úkoly, hrály si?
Měly jste svůj koutek, kam jste si zalezly?
Bylo to v bytě, nebo nějaká skrýš venku?
A co vaše děti?
Jak mají velkou místnost?
Dáváte jim volnost v zařizování?
Uklízí si samy, nebo to děláte vy?
Má mít každé dítě svůj vlastní pokoj?
Nebo alespoň svůj kout?

Napište nám, podělte se s námi o názory nebo zážitky, pošlete fotografie a my vám pošleme dárek.