Patnácté a šestnácté století bylo dobou rozporů - na jedné straně se světem šířila renesance se svými svobodnými mravy, na straně druhé strašlivé epidemie moru, syfilidy a dalších chorob kosily obyvatelstvo, jako by se Smrtka rozhodla předběhnout dobu a vyměnit kosu za kombajn. Lidé však nehodlali nechat přírodě prvenství v zabíjení - boje oněch let si vyžádaly více obětí než druhá světová válka. Vraždilo se krutě a bez rozmyslu - v pyšném Římě zůstala po vyplundrování lancknechty v roce 1527 sotva třetina obyvatel a na mnoha místech tomu bylo obdobně. Kdyby se obyvatelé Itálie usilovně nemnožili, země by se zcela vylidnila.

Carpe diem
Není proto divu, že se bohatí v těchto zběsilých dobách, kdy smrt číhala na každém rohu a zároveň kvetla vznešená kultura, chovali jako pasažéři na Titaniku. Slavné carpe diem - užij dne - bylo heslem doby. A následkem tohoto užívání si, v němž byly ženy pro krátký čas stejně svobodné jako muži, byla řada potomků zvaných z levého boku - tedy dítek nemanželských. Na rozdíl od dob minulých i budoucích jimi však nikdo nepohrdal - byli plnoprávnými členy společnosti. Někdy je dokonce jejich otcové uznávali za vlastní a prakticky vždy jim zajišťovali patřičné věno a tituly. Jen z dědictví byli tito princové a princezny či knížata a kněžny vyloučeni - a tak často uzavírali sňatky mezi sebou.

Slavní levobočci
Nejznámějším svazkem nelegitimních potomků se měla stát svatba třináctiletého syna papeže Pavla III. a nemanželské dcery císaře Karla V. Sešlo z ní, nikoliv však z důvodů politických, ale proto, že nevěsta odmítla při pohledu na mentálně postiženého ženicha říci své ano. Výše uvedené je však důkazem dalšího jevu - v plození nelegitimních dětí šli příkladem i nejvyšší církevní představitelé. Nejvíce se v tomto směru proslavil otec Lucrezie Borgia, papež Alexandr VI., který prý měl potomka i se svou nelegitimní dcerou. Nelegitimními dětmi byli i tak významné osobnosti, jako Boccaccio, Leonardo da Vinci nebo Aretino.

Mesaliance
Ač děti z levého boku, museli se přesto i tito potomci ženit a vdávat s osobami odpovídající úrovně a postavení - pokud by si nelegitimní syn vysokého knížete chtěl vzít nemanželskou dceru nižšího šlechtice, hleděla by společnost na takovou mesalianci s nevolí. Mezi nelegitimními dětmi panovala stejná hierarchie a pravidla jako mezi potomky legitimními. Stejně byly děti také vzdělávány a vychovávány.

Nedostatek slavných žen
Renesance byla vůbec dobou určité rovnosti - alespoň ve vyšších vrstvách. Rozsáhlého vzdělání se dostávalo i ženám - měly své soukromé učitele, směly navštěvovat akademii, nikdo jim nebránil v psaní poezie či v díle malířském, účastnily se lovů stejně jako plesů. Je proto až s podivem, že nám renesance, na rozdíl od antiky, nezanechala prakticky žádné velké malířky, básnířky či snad dokonce filosofky nebo válečnice - to už byl na ženské hrdinky bohatší „temný“ středověk.

Znáte nějaké nemanželské dítě? Jaký si myslíte, že je dnes postoj k nemanželským dětem? Jsou nějak stigmatizovány? Byla byste ochotna vychovávat nevlastní dítě? Myslíte, že byste ho měla ráda stejně, jako to vlastní?

 

 

Reklama