Chcete-li, aby vaše dítě bylo poslušné a dělalo všechno tak, jak se má, potom ho přihlaste do školky Montessori. Byli jsme se podívat jedno dopoledne, jak to v takové školce chodí. Největší šok: pětiletý chlapeček po sobě dobrovolně myje nádobí!

Montessori

Nedávno jsem navštívil školku a školu International Montessori School of Prague, kde jsem ale nenarazil na děti, ježto byl přípravný učitelský den. I tak jsem se dozvěděl mnoho zajímavého a pokusil se to shrnout do článku...

S paní učitelkou Alicí Giles jsem se při své první návštěvě dohodl, že se přijdu podívat také za dětmi, abych věděl, jak na ně výchova a výuka působí.

Návštěva dětí v Montessori školce

Moje návštěva probíhala ve třídě dětí od tří do šesti let. První, co mě překvapilo, bylo ticho. Jakmile jsem do školky dorazil, byl jsem usazen paní Giles do kouta a dostal instrukce, abych si dětí moc nevšímal, kdyby po mně něco chtěly, abych se jen usmál, ale nepomáhal jim. No, škoda, těšil jsem se, jak budu s dětmi dělat jejich aktivity, ale Alice Giles mi vysvětlila, že bych je tím rušil.

Posadil jsem se tedy a zahájil svoji pozorovací misi.

Překvapilo mě, že děti nedělají aktivity společně. Největší skupinky nad jednou aktivitou byly tříčlenné, většinou ale bylo dítě nad aktivitou buď samo, nebo s jedním kamarádem, případně s učitelkou. Jedni se věnovali počítání korálků, druzí skládání puzzle, třetí prohlížení knížek s dinosaury, čtvrtí krájení jablíček na svačinu, pátí se učili písmenka či slova... Některé aktivity byly i párové, jedna dvojice například přikládala různá písmenka na různé části těla a děti v ní si navzájem říkaly, kde mají písmenko položené: „Máš Ypsilon na nose.“

Učitelky pomáhaly, zkoušely i rozdávaly úkoly

Ve třídě byly na jednadvacet dětí dvě učitelky, na kterých celá věc stála. Musím říct, že před nimi tedy klobouk dolů - ještě nikdy jsem neviděl, že by někdo tak dokonale děti zvládal, aby žádné z nich nemělo problém s tím, že je mu věnováno málo pozornosti. A jak to fungovalo?

Dítě si samo vybralo aktivitu, kterou chce dělat. Když si nevědělo rady a učitelky mu zrovna nemohly jít vysvětlit, jak se aktivita používá, tak poprosily dítě, které už aktivitu zná, aby ji druhému vysvětlilo. Učitelky ale za celou dobu nikdy nepoužily imperativ, vše zakládaly na prosbě: „Mohl bys X, prosím, ukázat XY, jak se to puzzle skládá?“ Z nějakého důvodu to neuvěřitelně fungovalo.

Učitelky také děti zkoušely. Příklad? Když si holčička zapamatovala slova na kartičkách, došla k učitelce, a ta ji vyzkoušela tak, že postupně odkrývala slova, jako se odkrývá pexeso, a ptala se, jak zní.

Snad největší šok jsem zažil, když jeden chlapeček po té, co se napil, šel sám umýt použitou sklenici. Děti jsou zde připravovány na praktický život, takže si i chystají v jídelně prostírání na oběd a uklízí aktivity na své místo, jakmile si s nimi dohrají.

Viděl jsem tři konflikty

Protože každé dítě je jiné, bylo i zde znát, že některé děti jsou aktivní, jiné moc ne a musí se k aktivitám trochu „pošťuchovat“. Za celé dopoledne se ve školce odehrály tři drobné konflikty...

U dvou byl strůjcem chlapeček Z, který je pěkný neposeda. Nejprve pomáhal holčičce M s jednou slovní hrou, a ta později zapomněla část aktivity uklidit - možná i proto, že očekávala pomoc i v tomhle směru. Chlapeček Z ale uklízet nechtěl a a šel říct jedné učitelce, že to na stole nechala holčička M. Učitelka celou věc vyřešila tak (ježto nebylo zřejmé, kdo vlastně aktivitu první vzal), že aktivitu rozpůlila a poprosila děti, aby každé uklidilo půlku.

Druhý konflikt, opět s chlapečkem Z, se konal, když chtěl Z dělat stejnou aktivitu jako jiný chlapeček, říkejme mu třeba R. Chlapeček Z mu začal pomáhat víc, než by se R líbilo, ale když se učitelka R zeptala, jestli chce, aby mu Z pomáhal, řekl, že ano. A bylo po problému.

Třetí konflikt byl asi největší. Před obědem se děti posadily do kruhu a jedna z učitelek jim zpívala rozřazovací písničku. Chlapeček K chtěl hrozně moc sedět vedle učitelky, ale to místo už obsadila holčička L. Tady došlo i na slzičky, ale protože místo bylo již obsazené, dostal chlapeček K na výběr: Buď se posadí na jiné místo, anebo nebude sedět s ostatními dětmi v kruhu, ale u stolu, protože brát holčičce L místo, na kterém byla první, by nebylo správné a holčičce by to bylo líto. Chlapeček K se rozhodl posadit se k dětem a bylo po pláči.

Těsně před odchodem na oběd se děti seřadily do fronty, opět za pomoci písničky paní učitelky, a ta se jich zeptala, zda se už těší na oběd a že tedy půjdou. Všechny nadšeně souhlasily, až na rošťáka chlapečka Z, který pronesl památnou větu: „Já se teda netěšim.“ Ale šel baštit také.

Dojem

Ještě než přejdu k hodnocení, mám jeden postřeh. Učitelky si s dětmi nehrály tak, jak jsme zvyklí. Stále si zachovávaly dospěláckou autoritu, přesto je děti hrozně moc braly a holčičky je pořád někam vodily za ruku. Vůbec všechno ve školce bylo v pohybu, každé dítě mohlo kdykoli vstát od aktivity a jít si třeba pro radu kamaráda, nebo sníst jablíčko.

A teď k tomu hodnocení: Myslím, že svůj dojem z návštěvy Montessori školky jsem shrnul do názvu článku - děti mi trochu připadali jako ufoni, tedy až na chlapečka Z. Vykazovaly extrémní dávku zvídavosti a poslušnosti. Trochu mi zde chyběla pospolitá hravost, ale tu, jak jsem pochopil, prožívají venku na hřišti, kam chodí každý den. Aktivity děti bavily natolik, že nevypadaly znuděně.

Takže, chcete-li mít poslušné dítko, které si po sobě bude samo uklízet a bude prahnout po objevování nových a nových věcí, je Montessori školka ta správná volba.

Čtěte také...

Reklama