Zabalím pár sladkostí, přidám ovoce a za okno položím balíček pro přítele se vzkazem, že je od Mikuláše. Už dávno jsem zapomněla na to, jaké to je, když pro mě byli čert s Mikulášem a andělem velkou výstrahou.

 

V mateřské školce v Praze na Albertově jsem se znovu vrátila do pocitů malého dítěte. Ve třídě Ježečků si všechny děti spokojeně hrály, ale jen do chvíle, než se za zavřenými dveřmi ozval rachot řetězů. Vyjukaně vzhlédly, hledaly kamaráda, aby držely něčí ruku, a s nadějí bezpečí hleděly na paní učitelku.


Pět minut se nic nedělo, nikdo nepřišel a strach z dětských očí se opět vytrácel. Vracely se ke svým hračkám, začaly opět radostně výskat. Jenže, najednou se ozvalo bouchání. Všechny děti se shlukly k sobě. Vyrovnaně stály, jako by se chystaly na procházku.




Když se k nim Mikuláš s andělem přiblížili, trochu vyjukaně si je prohlížely. S čerty už to bylo horší. Celý rok bylo všechno v pohodě, ale teď už je to jinak. Čerti jsou ti, kdo ví, co prováděly rodičům za neplechy a jak moc zlobily. Byla jsem rázem přesvědčena o tom, že kdyby ti malí caparti mohli utéct, udělají to. Snažili se však být stateční. Někdo však nevydržel a přece jenom mu bylo nejlépe v náruči paní učitelky.




Každý „ježeček“ nakonec dostal od Mikuláše balíček sladkostí. Žádného si čert neodnesl v připraveném pytli. Děti přežily, a jakmile se za Mikulášem a jeho „věrnými“ zavřely dveře, už se opět mezi sebou rozpovídaly. Dostaly přece za svoji statečnost sladkou odměnu a musely se jeden druhému pochlubit.



Možná si některý z nich uvědomil, že příští zlobení už nemusí skončit jen čertovým varováním, ale i něčím horším, a že je lepší být hodný. Přece jenom to přináší více dobrot a klidu. A kdyby na to náhodou zapomněli? Připomeňte svým dětem, že příští rok jsou tu čerti i s pytlem na zlobivé kluky a holčičky znovu.  

Reklama