Reklama

Pokrokem v našem soudnictví se poslední dobou stal trend děti často spravedlivě dělit mezi matku i otce. Děti ale nejsou židle, a tak je mnohdy ona spravedlnost spíše krutou daní snahy o demokracii.

div

Předesílám, že nejsem feministicky orientovaná zabedněná bojovnice za práva žen a tento článek nemá muže nikterak degradovat. Také netvrdím, že rozhodnutí o svěření dítěte do péče otce je pokaždé šlápnutím vedle.

Spíše se stavím za to, že dříve, než soudce začne prosazovat spravedlnost, měl by předně myslet jako potomek, jako dítě, které má sourozence a matku. Ještě před rozvodem se můj bývalý manžel vyjádřil takto: „Pokud se rozvedem, připravím Tě o Alici!“

Soudil se tři roky. Miliarda papírů, stres, soudní znalci, psychiatři... tisíce razítek a návštěv snad všude. Přes konečný jasný posudek psychologa na oba rodiče, kde znalec doporučuje ponechat dítě u matky a dvou sester, pravil soudce, že: „Dítě se svěřuje do péče otce.“

Paní z OPD jeho výrok na chodbě soudu podpořila slovy: „Ale no tak, máte přece tři, tak mu jedno nechte.“

Styk s derou jednou za čtrnáct dnů víkend. Jednou byla nemocná, pak zase jela na ŠvP, potom se musela učit...

Alice trpěla migrénami, byla nevyrovnaná, a pokud se k nám dostala, stěžovala si na samotu. Hmotně na tom byla mnohonásobně lépe než její sestry. Já měla běžný plat a možnosti, manžel mnohem širší. Tento fakt komentovala Alice slovy „K čemu jsou mi hračky, když si nemám s kým hrát?“

Začala utíkat z domova pokaždé, když od nás měla odjet. Zkuste vysvětlovat pětileté holčičce, že tam musí ne proto, že ji nechcete, ale proto, že je to nutné. Že když bude utíkat, patrně už nebude moci jezdit vůbec nebo méně. Že tatínek ji má rád a chce být s ní. Že maminka a sestry ji také moc milují, ale být natrvalo mezi námi nemůže...

Nepřeju to nikomu, skoro jsem přišla o nervy. Poslední incident se odehrál, když bylo Alici 14. Přijela od nás později, než měla. Za čtrnáct dnů jí návštěvu u mě manžel zakázal.

Zkolabovala a byla v bezvědomí.


Úderem patnáctého roku se Alice ze své vůle sbalila, jela na OPD a zde sama zažádala o změnu výchovy. To celé tento odhodlaný Kozoroh podpořil slovy: „A z tohoto jednání prosím zápis.“ Nepřišla na to sama, poradil jí právník, na kterého se předtím obrátila.

Dnes je Áje 16. K otci nejezdí. Stýká se jen s prarodiči z jeho strany.

A já se ptám: K ČEMU TO VŠECHNO BYLO???

Deset let vyrůstala v hmotném blahobytu, samotě, duševním stresu a citovém prázdnu. Vytvořila si představu otce jako někoho, kdo ji připravil o dětství mezi sestrami a s mámou. Nemá k němu citový vztah. Když o té době mluví, chápe se v roli oběti. Vlastně o té době mluví nerada a velice málo.


Pokud se budeme jako společnost v takovýchto citlivých otázkách řídit striktně spravedlností naší či právní, budeme v mnoha případech přímo postupovat proti lidské přirozenosti.

Nesnižuji roli otce, ale mám za to, že matka a sourozenci jsou v drtivé většině případů pro dítě z podstaty základní lidské role to prvotní.

K tomuto článku mě inspiroval velmi emotivní dopis paní, která současně řeší podobný problém, rovněž s dítětem předškolním, které má sourozence a k otci nechce. Je však podstatně lépe situovaný.

Pomoci jí nemůžeme, takže jen držím palce, aby soudce měl tentokrát víc rozumu než nabiflovaných paragrafů.