Dřív to tak bývalo, že v rodinách hodně fungovali i prarodiče. Ti často bydleli s mladými, pomáhali jim starat se o dům a vychovávat děti. I dneska jsou samozřejmě rodiny, kde bydlí pohromadě víc generací. A třeba jim to i vyhovuje.

Mně vyhovuje bydlet sama, jen s mojí rodinou. Když mám doma nepořádek, je to moje věc, stejně jako když je prázdná lednice. Dělám si všechno podle svého, nikdo mi do toho nemluví, s nikým se nedohaduju, že je potřeba posekat trávník... Ale každý to má jinak. Znám rodiny, které bydlí s babičkou, a libují si, že mají postaráno o vaření i o děti.

babička

Moje známá Eliška si bydlení s babičkou nemůže vynachválit. Sama je hodně zaměstnaná, stejně jako její manžel, oba často pracují i o víkendech a jezdí na služební cesty, takže je Eliška ráda, že mají doma babičku, která kdykoliv pomůže. Bez ní by musela platit nějakou chůvu nebo shánět jiné hlídání, a stejně by její děti neměl nikdo tak rád jako vlastní babička. Což je určitě pravda.

Otázkou ale je, jak vidí situaci děti a samotná babička? Vyhovuje tohle uspořádání i všem ostatním v rodině? „Myslím, že ano. Moje mamka je ráda, že se může o někoho starat. Táta umřel hodně brzy, to jsem ještě neměla ani děti, a když se pak narodila dvojčata, věděla jsem, že bude mít mamka aspoň nový smysl života. Navíc šla akorát do důchodu... Tehdy jsme se domluvili, že se nastěhuje k nám, aby mi s dětmi pomáhala. Už jsme měli postavený dům, tak jsme jí dole udělali docela velký byt, aby měla pohodlí. Děti tam mají i pokoj, kde spávaly, hlavně když byly menší a potřebovaly hlídat i v noci. Teď je jim čtrnáct, takže spí většinou doma ve svých pokojích, ale o víkendech často chtějí být ještě „u babičky“. Děti babičku milují...“

Nebyla bych dobrá matka na mateřské

Je pravda, že pro děti je určitě lepší, když tráví čas s vlastní babičkou, než aby je hlídal někdo cizí. A to by v tomhle případě musel, protože Eliška se vrátila do práce, když byl dvojčatům rok - nechtěla přijít o dobré místo, kariéru si dlouho budovala a práce ji bavila. Od té doby pak chodila domů večer, kdy už děti většinou spaly, jen ráno je chvilku vídala, pokud už byly vzhůru. Občas měla volné víkendy, kdy si děti užila. „Někdy mě to samozřejmě mrzelo, že děti rostou a já s nimi moc nejsem. Všechno je naučila mamka, byla u toho, když děti začaly chodit, mluvit nebo když jim rostly zuby. V podstatě je vychovala ona, má největší zásluhu. A já mám klid, že je o děti postaráno.

Když o tom přemýšlím, asi bych nebyla dobrá máma na mateřské. Ten rok doma mi úplně stačil, byla jsem nervózní, že se motám jen kolem dětí, i když už tenkrát mi mamka hodně pomáhala, vadilo mi, že jsem uvázaná, že nemůžu každý den mezi lidi. Těšila jsem se zase do práce, až nebudu upatlaná od mléka a od plínek, že zase nebudu jen matka, ale i ženská. Všichni to asi cítili, že nejsem spokojená, děti často brečely, mamka to na mně viděla, manžel se staral, co se děje, že mě takovou nezná... Tak jsme si nakonec všichni sedli a dohodli se na tom, že se vrátím do práce a děti bude mít na starost mamka.

Od té doby jsou všichni spokojení. Já určitě, mamka je šťastná a na dětech nepozoruju žádné náznaky, že by trpěly - mamka je totiž úžasná, nikdy nezpochybňovala moje názory a přání a nešla proti nám. Když nevěděla, jak má dětem něco říct, zeptala se mě. Děti vždycky věděly, že my jsme rodiče a ona babička, která se o ně stará, nepřivlastňovala si je ani je nijak nenaváděla. Je to prostě skvělá ženská. A všichni ji máme rádi.“

Co na to říct? Je jen dobře, když to celé rodině takhle vyhovuje...

Psali jsme v našem magazínu:

Reklama