Doma bývá pořád nějaká práce. To může určitě potvrdit každá z nás. A je dobré, když se o ni během týdne podělí celá rodina. Jak to je s domácími pracemi u vás?

Já osobně jsem ráda, když doma někdo cokoliv udělá. Dobrovolně mi děti pomáhají jen občas, jinak musím říkat, prosit a někdy hrozit, asi jako všude. Snažím se ale postupně přidávat jim nové „práce“ a úkoly, aby si zvykly a naučily se všechno. V životě se s nimi taky nikdo mazlit nebude.

To si myslí i jedna moje známá Markéta, ale zatím jí to není nic platné. Její dvě děti, kterým je 8 a 13 let, totiž doma nedělají vůbec nic. Odmalička jsou zvyklé, že doma dělala jen maminka, a tak se je teď Markéta horko těžko snaží nějak zaměstnat. „Občas něco udělají, ale těch řečí, co si musím vyslechnout! Teď už je mi jasné, že jsem je měla zapřáhnout dřív, ale nic s tím nenadělám. A lepší začít teď než vůbec.“

To je pravda. V tomhle věku nejsou ještě děti tak staré, aby se nenaučily alespoň něco. „Ale je to opravdu těžké. Byla jsem dlouho doma, takže jsem všechno stíhala sama, než děti přišly odpoledne ze školy a z kroužků. Dorazily, když bylo uklizeno, vypráno, navařeno. Většinou si hned udělaly úkoly a připravily do školy na druhý den, na to jsem byla přísná, jinak ale neměly žádné povinnosti. Takže pak si hrály doma nebo na zahradě, případně seděly u počítače nebo televize. A ani je nenapadlo zeptat se, jestli chci s něčím pomoct.

ku

Najděte si něco k večeři

Změnilo se to až před rokem, když jsem nastoupila do práce a začala jezdit domů nejdřív v pět hodin. Najednou doma nebyl nikdo, kdo by uvařil - a děti se každý den ptaly, co bude k večeři. Párkrát jsem jim řekla, že bude to, co si najdou. Měly řeči, ale po čase se ptát přestaly a našly si něco v lednici. Stejné to bylo třeba s prádlem, občas hledaly nějaký kus oblečení, který nebyl vypraný nebo vyžehlený, tak jsem jim poradila, aby si ho vypraly nebo vyžehlily samy. Samozřejmě si radši vzaly něco jiného, ale snad už od té doby pochopily, že samo se nic neudělá.

Teď opravdu nestíhám. Přes týden je doma nepořádek a všechno doháním o víkendu. A už nejsem tak hloupá, abych to dělala jen já. Děti sice pořád nenapadne, aby se něčeho chopily samy, ale nevadí, prostě jim to přikazuju. Musí třeba škrábat brambory na večeři, pověsit prádlo nebo vynést koš. Úspěch je, že někdy už ani nereptají. Myslím, že se to časem bude ještě zlepšovat.

Dá to ale práci. I když můžu si za to taky sama, kdybych děti odmalička vedla k tomu, aby mi pomáhaly, dneska by to dělaly automaticky. Moje mamka mi často říkala, že bych je neměla nechávat, aby se jen válely. Měla pravdu. No, snad ještě není pozdě...“

Myslím, že rozhodně není. Jak říká anglické přísloví: Lepší pozdě než nikdy.

A jak to máte doma s dětmi vy?

Více v našem magazínu:

Reklama