Reklama

cib

Za pár dní je tady září. Někoho mrzí, že léto končí, já mám tenhle měsíc moc ráda. Kochám se krásou babího léta, chytám poslední hřejivé paprsky slunce a užívám si barev. Kéž by tenhle krásný čas vydržel co nejdéle.

Zelení stromů pomalu probleskují zlatavé penízky lístků, občas žuchne do trávy spadlé jablko a dole na zemi stále ještě rozkvétají střapaté astry a jiřiny nepřeberných tvarů. A co teprve optimistické slunečnice, které mě už dávno přerostly a natahují své hlavy k slunci? Jako by všechna ta květena chtěla dokázat, že její čas ještě nekončí.

A ještě než všechnu tu krásu sežehne první ranní mrazík, chci si jí užít… Ale někdo na mě čeká, mrknu na krabici plnou cibulek narcisů a tulipánů. Šup s nimi do země, aby bylo na co koukat zase na jaře.

Nejsem žádná zkušená zahradnice, ale od maminky vím, že už je jejich čas. „Děti do školy, cibulky do země,“ říká. Bylo by přece škoda nechat je zmrznout nebo uschnout.

Sázím je poněkud chaoticky, řád by jim neslušel. Rozhodím jich hrst po trávníku a jednu po druhé poctivě zaryji do země. Na jaře se mi odmění svítícími kebulkami rozesetými jak hvězdy po nebi. Ale to si ještě počkám.

Nejraději bych zalezla jako medvěd do brlohu a probudila se až s včelím bzučením. Musím honem rychle zahnat splín. Natrhám si kytici červených jeřabin a dám si ji do vázy.

Ještě že mám alespoň balkon. Už se těším, jak si vyzdobím truhlíky. Většinou si kupuji načechrané kopule chryzantém. Miluji jejich zvláštní zemitou vůni. Nebo vřes...

Ale o tom bychom mohly dát řeč příště, co říkáte, milé ženy-in?

lupa