Nějaký ten výchovný pohlavek nikomu neublíží a nemine se účinkem ve chvíli, kdy dítko nechce pochopit, že po dobrém by to bývalo bylo lepší. Také pověstná vařečka či řemen není jako donucovací prostředek k zahození.

Ale představte si caparta, který na veřejnosti reflexivně uhne v momentě, kdy jste se prudším pohybem chtěli podrbat. Jak je vám? Co si pomyslíte o rodičích?

 

Škoda rány, která padne vedle. Tento a podobné názory zastává u nás přes 80 procent rodičů. Je ale výchovný efekt facky, pohlavku či výprasku opravdu tak účinný? Neotřepe se náš potomek a za chvíli už neví, že dostal? Neučíme náhodou své děti bít druhé v momentě, kdy se nechovají tak, jak si přestavujeme? Neměli bychom se dívat na úmyslné působení tělesné bolesti jako na něco, co normální není? Veřejnost má jasno, někteří politici a většina psychologů se však na věc dívají jinak.

 

Ministryně pro lidská práva Džamila Stehlíková (SZ) se snaží vyvolat debatu na toto téma a následnou změnu zákona. Tělesný trest, kterým výchovně zapůsobí rodič na své dítko, by pak byl chápán jako selhání a rodič by se měl poradit s odborníkem.

Džamila Stehlíková, ministryně pro oblast lidských práv a národnostních menšin pro Ženu-in:

 

Jde o jednu větu v zákoně, která by měla být změněna. Nejedná se o sankce, pouze o vyvolání debaty. Chci vzbudit zájem tento problém řešit. Od radních mám signály, že se návrhem budou zabývat hned, jakmile budou známé výsledky průzkumu veřejného mínění na toto téma, který proběhne brzy. Domnívám se, že bychom jako vyspělá země neměli zůstávat pozadu za západním světem. Měli bychom vést rodiče k jiným formám výchovného působení na mládež, než je bití.

V Německu byla tato novela schválena roku 2002, když se předtím několik let pracovalo na průzkumech a různých studiích. Německé výsledky jsou opravdu velmi zajímavé a měly by nám být inspirací. Jde vlastně o to zefektivnit prevenci trestného činu „týrání svěřené osoby“, jehož skutková podstata je naplněna, pokud:


1. trest zanechá stopy na kůži

2. byl použit nástroj

3. jsou zasaženy citlivé části těla.

 

Když se ve Švédsku před deseti lety zaváděl podobný systém, bylo 75 procent rodičů pro občasný tělesný trest. Dnes je koeficient přesně obráceně. Stejné procento lidí jej pokládá za nevhodný. Pokud v Německu uhodíte dítě na veřejnosti, je to pokládáno za neslušné. A to je myslím cesta, kterou bychom se jako vyspělá země měli ubírat. Prostě mlátit dítě není normální.


S ministryní Stehlíkovou souhlasí i převážná část psychologů, například Karel Humhal:

Když jsem byl v roce 1986 v Dánsku, byl jsem tak trochu vedle z toho, že už tehdy, pokud rodič uhodil na ulici dítě, byl za to pokutován. Dnes platí zákaz jakýchkoli fyzických trestů také v Anglii a v Německu. Domnívám se, že bychom neměli za vyspělými demokraciemi zaostávat, a to specielně v této oblasti. Musíme si připustit, že jsme v těchto otázkách 40 let například za Vídní, což je alarmující.

Nemyslím si, že jsme nějací barbaři, ale je moc dobře, že se někteří poslanci a ministři začínají aktivně tématy kolem dětí zabývat.
Měli bychom se jako společnost ujednotit. Neexistuje totiž mustr a tady se plně ztotožňuji s ministryní Stehlíkovou. Co je vhodně zvolený fyzický trest? Potíž je, že pro někoho je to pohlavek a pro někoho trojitá fraktura. Ve vyspělé demokracii nelze takto přemýšlet.

Pojďme si udělat vlastní malý průzkum. Bili vás vaši rodiče? Nemyslíte, že bitím učíme děti dělat totéž druhým? Souhlasíte, že u některých dětí to jinak nejde? Jak se díváte na fakt, že většinu násilných trestných činů páchají ti, kdo byli v dětství biti? Jak vnímáte, když vidíte rodiče, který veřejně trestá své dítě? Podporovali byste zmíněný návrh?

Reklama