Soužití lidí a psů nebývá jen idylické. Existují problémy, které společné žití kazí. Některé z problémů jsem zmínila v článku Nezodpovědní pejskaři.

dog

Pod článkem se objevilo mnoho komentářů, z nichž některé mne inspirovaly k napsání pokračování. Tentokrát na téma děti a psi. Napadlo mne sepsat pár pravidel, která by měla být dodržována, aby vzájemné vztahy byly co možná nejlepší. A aby také nedocházelo k řadě neshod či rovnou nehod.

Pro řadu lidí jsou tato pravidla samozřejmostí, dodržují je, protože jim přijde logické, že to tak má být. Bohužel, jak se zmiňovaly některé čtenářky ve svých komentářích a jak i já sama mám vypozorováno ze svého okolí, jsou lidé, kteří tato pravidla neznají. Právě pro ně je tento článek určen.

Již odmala se každé dítě setkává se psy, buď přímo doma, nebo jen ve svém okolí. Pes je zvíře, které může zničehonic zareagovat naprosto nepředvídatelně, k velkému překvapení svého páníčka. Následky bývají velmi smutné, někdy i přímo tragické. Děti si mohou po útoku psa odnést do života jizvy nejen na duši (strach či až fobie ze psů), ale také na těle. Proto by rodiče neměli k vzájemnému setkávání dětí a psů přistupovat bez patřičné pozornosti.

Základem by mělo být pravidlo, že cizí psi se nehladí. Zejména u malých dětí je toto pravidlo nutností. Malému dítěti těžko budete vysvětlovat, který pes je toulavý a který ne, těžko na ulici odhadnete, zda právě tento pes děti zbožňuje či je nesnáší. A i u cizího psa, který s dětmi vychází, může dojít k nečekané reakci. Nikdy totiž nevíte, s jakými dětmi onen pes vychází - i s malými batolaty? Nebo jen se staršími dětmi?
Pokud si jednoho cizího psa smí pohladit a jiného ne, může být dítě zmatené a neví, jak se správně zachovat. Je proto lepší všechny cizí psy nehladit. Chce-li si dítě nějakého pejska pohladit, pak jen toho, o kterém víte, že od něj nebezpečí nehrozí. Může to být váš pes nebo pes některého souseda, kterého znáte a o kterém víte, že děti miluje a nevadí mu, když ho malé neopatrné dítko omylem trošku plácne (při „akčnějším" hlazení), stoupne mu na packu, ...

Dalším pravidlem je, že děti by neměly hladit psa bez svolení páníčka. Jen páníček totiž ví, v jakém stavu se jeho pes právě nachází. Pejsek může například trpět bolestmi některé části těla a nesnese, když mu na ně někdo šahá. V obraně před bolestí chňapne po ručce a problém může být na světě.

Samozřejmostí by mělo být psy nedráždit. Každé dítě by mělo od rodičů vědět, že pejsci (stejně jako každé zvířátko) cítí bolest, proto pejska nesmí tahat za srst, za ocas, nesmí pejskovi šahat do očí, bouchat ho...
Dítě by ale mělo dodržovat i nedráždění psa „na dálku". Například na procházce nemávat před psem klackem, neházet šiškami či kamínky směrem k psovi... Také ale neštěkat, když kolem prochází pes.
Pokud dítě na procházce míjí psa (který navíc není na vodítku či nemá náhubek), mělo by na tu malou chvíli přijít k rodiči a jít vedle něj naprosto v klidu, dokud pes nepřejde. Nehrozí pak, že by se pes lekl kvůli nečekanému chování dítěte a měl potřebu se bránit.

Děti by měly vědět, že pes může být stejně tak skvělým kamarádem jako nebezpečným zvířetem. Rodiče by je s tím měli seznámit, přiměřeně věku dítěte, a to tak, aby se dítě psů nebálo, ale zároveň si nemyslelo, že si ke psům může leccos dovolit.

Je lepší být tisíckrát „zbytečně“ opatrný, než si pak po tisící první vyčítat, že tentokrát jsme dítě před útokem psa neochránili.

Stejně jako u vztahů mezi lidmi platí i ve vztahu psů a lidí, že jen skrze vzájemný respekt a ohleduplné chování na obou dvou stranách je možné žít vedle sebe bez nehod a konfliktů.

Reklama