Příhody čtenářky Black.bird.third z dětství, jsou namnoze kouzelné. V tomto případě šlo vždy o „velké oči“. Jeden skutečně tajemný zážitek se však stal její kolegyni...

V dnešním tématu si povídáme o tajemných zážitcích. Ten, který si můžete přečíst o pár řádků níže, zaslala čtenářka Black.bird.third.


Dobrý den.
Vybrali jste pěkné téma na pátek. Lépe by se hodilo někdy v listopadu, když prší a fouká silný vítr...
Jako malá jsem se bála tmy. Když jsem měla jít z pokojíčku přes zhasnutý obývák, volala jsem tak dlouho na rodiče, až se některý z nich slitoval a přišel mi rozsvítit. Postupem času si řekli, že už jsem dost velká na to, abych zvládla projít tmavou místností. Tak jsem ten tmavý obývák pokaždé rychle proběhla. Ptáte se, proč jsem se tak bála? Byly tam totiž dveře do ložnice a ty byly pořád otevřené. A v ložnici úplná tma. V dětské fantazii jsem viděla, jak v té tmě někdo stojí a sáhne na mě. Už jen ta představa, že se na mě z té tmy dívají cizí oči...
Na základní škole jsme chodili z naší vesnice na vlak a tím vlakem se jelo ještě pět kilometrů do vesnice, kde byla škola. Cesta pěšky byla asi dva kilometry. Nejprve po rovince a potom z kopce, až se došlo k lesu, pod kterým již bylo nádraží. Jako školáky prvních tříd nás rodiče „svěřili“ sousedce, která chodila na stejný vlak. S ní jsme se tolik nebáli. I když byla v zimních měsících tma. Jenže i sousedka občas omarodila. To jsme šli potom s bráchou sami. Nejhorší byla podzimní rána, kdy byla tma jako v pytli, pršelo, foukal silný vítr a byla hrozná zima. Kolem silnice keře šípku, při každém poryvu větru vydávaly strašidelné zvuku. A všude tma. Z počátku jsme chodili i bez baterek. Ale potom nám je rodiče sehnali (tehdy to nešlo tolik sehnat). Když jsme měli projít lesem, krve by se v nás nedořezal. Pokaždé jsme to vzali moc rychle, skoro jsme běželi. Ale to bylo taky „o hubu“, co kdyby na cestě ležel nějaký klacek... Na nádraží jsme si mohli teprve oddechnout.
Po škole jsme chodili třikrát týdně domů pěšky. Než čekat dvě hodiny na vlak, raději jsme těch pět kilometrů ušli a za hodinku jsme byli doma. To už tma nebyla, ale zase jsme za každým stromem kolem cesty (opět cesta vedla z větší části lesem) viděli nějakého člověka, který na nás kouká a sleduje nás. A každé projíždějící auto bylo zaručeně plné kriminálníků... Dětská fantazie je prostě nepřekonatelná.

Ale zážitek s tajemnem jako takovým měla moje kolegyně z práce. Měla moc ráda svého bratrance. Byli to nerozluční kamarádi. Jenže jednoho dne on skočil z pátého patra a zabil se. Kamarádku to strašlivým způsobem vzalo. Nechápala, jak to mohl udělat.
Po asi čtrnácti dnech po pohřbu mu šla na hřbitov zapálit svíčku. Byla tam v době, kdy tam byla úplně sama. Zapálila svíčku, brečela a „povídala“ si s ním. Když tu najednou za sebou uslyšela blížící se kroky. Pomalu se otočila ... a tam nikdo nebyl. Byla na hřbitově úplně sama...

Přeji hezký slunečný den.
Black.bird.third

Pozn. red.: Text neprošel jazykovou korekturou.

Téma dne 23. března 2012: Setkání s tajemnem na vlastní kůži

  • Setkala jste se někdy s tajemnem?
  • Máte nějaký vlastní strašidelný zážitek?

Tak sem s ním! Posílejte mi své příběhy na e-mailovou adresu redakce (viz níže). Pokud chcete mít šanci na získání strašidelného dárku, posílejte příspěvky nejpozději 23. 3. 2012 do 15.00 hodin a délka příspěvku ať je alespoň rovna tomuto odstavci, může být ale i delší samozřejmě. Jaký že dárek můžete získat? Dvě z vás dostanou zajímavé strašidelné knížky. Pro jednu přispěvatelku tu mám dva díly Upířích deníků L. J. Smithové - Temné vize Odhalení a Stefanovy deníky Chuť krve z nakladatelství FRAGMENT. Druhou z vás čeká knížka Eden Maguire Krásní mrtví, taktéž od FRAGMENTu a knížka Tři kruté příběhy s novelami J. D. Kočího, J. Hlávky a R. Šusta z nakladatelství EPOCHA.

Krom dárku můžete s tímto strašidelným tématem získat také body do březnového kola Věrnostní soutěže. Rozdělím strašlivý nášup celkem 10.000 bodů mezi pět přispěvatelek nějakým náhodným klíčem.

kniha kniha

kniha kniha

Reklama