O milenkách ženatých mužů toho bylo napsáno již dost. Téměř všechny věří, že se jejich ženáč kvůli nim rozvede, a ony se jednoho krásného dne oficiálně objeví - pokud možno ve svatebních šatech - vedle svého muže snů. Ta víra je ovšem velmi slepá...

Kdykoliv ženy u vínka začnou probírat své vztahy, často s ženatými muži, vybavím si scénku z mého oblíbeného filmu Kdopak to mluví. Možná ho taky znáte. Sympatická, leč bezhlavou láskou k svému ženatému šéfovi a milenci zaslepená Mollie (Kirstie Alley) stále čeká, až se její vyvolený rozvede.

  • Ten má bohužel stále x logických výmluv, proč je to třeba ještě oddálit, a dál si užívá doma dokonalého servisu a zároveň náklonnosti naivní Mollie, která s ním čeká dokonce dítě.

paníV jednu chvíli už to vypadá, že její přání se začíná naplňovat. Kamera zabírá skleničky se slavnostním přípitkem a slyšíte, jak Mollie říká: „Já věděla, že se dočkám, když budu trpělivá...“ V ten moment se záběr rozšíří i na postavy a vy vidíte oba dva milence ve značně pokročilém věku důchodců. Ano, v tu chvíli se zasmějete, koneckonců jde o komedii, v které se ukáže, že to byl jen šílený sen hlavní hrdinky, ale situace je bohužel k pláči. A spousta žen stojí podobné osudy potoky slz, přinejmenším.

Pětatřicetiletá Pavla je odstrašujícím příkladem pro všechny z vás, které věříte, že se jednou stane zázrak a z utajovaných schůzek bude něco víc. A rozhodně si takový osud neplánovala. „Můj život se zdál v mnoha směrech bezproblémový,“ vzpomíná. „Vdala jsem po roce vážné známosti, porodila dvě děti a našla si celkem pohodovou práci, kde tolerovali, že odbíhám z práce dříve než moje bezdětné kolegyně. Doma to sice nebyla žádná procházka růžovým sadem, protože manžel se zajímal víc o své podnikání než o mě, ale svým způsobem jsem byla možná i ráda, neboť náš vztah kvůli různým provozním problémům a neshodám v rodině během mé mateřské poměrně utrpěl.“

Po krátké odmlce Pavla přiznává, že byla v té době vlastně velmi nešťastná, protože po narození dětí jí manžel dával pocítit, že už není tak atraktivní jako dřív, a často ji i ponižoval kvůli zbytečným maličkostem, které v domácnosti trochu zanedbávala, resp. nestíhala. Nikoho nepřekvapí, že se o to víc na ni zapůsobilo, když si jí začal všímat jeden velmi atraktivní kolega. Nejdřív se jeho „dvoření“ bránila. Jednak si uvědomovala, že je vdaná a on ženatý, a také ho předcházela pověst šíleného sukničkáře.

„Jenže já se po pár týdnech úplně zbláznila,“ přiznává Pavla. „Stačilo pár společných chvil, ocenění mé osoby, dovedně napsané esemesky, a šla bych za ním na kraj světa,“ říká věcně žena, která dokázala na svého prince na bílém koni čekat přes deset let. Jak sama dodává, bylo to deset let v nějakém snu, kdy jí normální život utíkal, jako by ani nebyl její.

Dnes s hořkostí vzpomíná na všechny důležité chvíle, které propásla

První školní den, besídka, Vánoce, narozeniny... Prohlíží si fotografie dětí, když byly malé, a vybavuje si, co v které chvíli cítila. Ale její pocity vůbec nesouvisí s obsahem fotografií. I když se na nich ve společnosti rodiny většinou usmívá, často se prý více soustředila na jiné věci, například aby slyšela, zda jí ve vedlejší místnosti nepípá mobil.“Chovala jsem se jako idiot,“ lituje promarněných let žena, které sice díky jejímu románku stouplo sebevědomí a jízlivé poznámky manžela jí přestaly vadit, ale uvědomuje si, že nejdůležitější období svých dětí strávila ve snu s otevřenýma očima, kdy jen počítala dny, až bude mít ten „její“ zase čas.

„Snad jsem nebyla špatná máma,“ říká s nadějí v hlase a vysvětluje, že všechny potřebné věci zvládala, včetně náročným cest na kroužky, plánování víkendových výletů, společných večeří u rodinného stolu a drobných každodenních potěšení jako večerní čtení pohádek v posteli. Ale byla jsem stále duchem nepřítomna. A ty roky mi už nikdo nevrátí. A ani dětem, pokud to vnímaly.“

Dnes je Pavla doma. Ztratila práci a po deseti letech i svého prince, který se přestěhoval za prací na druhý konec republiky a ukončil veškerou komunikaci. Děti dojíždějí na střední školu do vzdáleného města a většinou tam přespávají u prarodičů, aby ušetřily čas. Často si říkám, zda bych se zachovala jinak, kdyby mi tehdy někdo na rovinu řekl, ať nejsem blbá a vážím si svých dnů,“ ptá se sama sebe Pavla, a připouští, že takové informace jsou možná nepřenosné, že si člověk musí své věci odžít, aby pochopil a poučil se.

Co si o tom myslíte vy? A co byste Pavle poradily, aby se lépe vyrovnala se svými výčitkami a dokázala normálně žít?

Reklama