S Radkou jsem se potkala náhodou v Praze na Hlavním nádraží. Nejdříve jsem ji nemohla poznat. Mastné delší vlasy na obou stranách sepnuté sponkami, vytahaný, jakoby půl roku nošený svetr, dlouhá pomačkaná sukně podobného ražení v kombinaci s neladícími ponožkami ….."tohle že je Radka“? udiveně jsem si pomyslela.

Radka se mnou chodila na společné gymnázium. Patřila k nejlepším studentům ze třídy. Byla vždycky tak trochu spíše hloubavý typ, dalo by se říct introvert. Hezká, vysoká, ale na odiv svou krásu nedávající brunetka. Pamatuji si, jak jsme vždy před hodinou češtiny škemrali, aby nám zahrála na klavír, a ona s přehledem hrála jednu skladbu za druhou od klasiky přes džez i pop, co si kdo přál. Po maturitě, kterou jsme absolvovali těsně po revoluci, chtěla dál studovat hudbu, ale nejprve se rozhodla vydat do světa. Odjela na několik měsíců do USA k příbuzným. Z doslechu jsem se dozvěděla, že se z Ameriky vrátila o několik měsíců dříve, než původně plánovala, a údajně ve velmi zbídačeném psychickém stavu... nikdo neví, zda jí tam někdo neublížil, ale je jasné, že tam zažila nějaké trauma, které spustilo patrně v nitru již dříve doutnající onemocnění – depresi.

Když jsem k ní přistoupila s pozdravem, podívaly se na mě její velké smutné oči, přes které proletěl jakoby záblesk radosti, že jsme se potkaly. Měly jsme společnou cestu vlakem. Jela z kontroly na psychiatrické klinice, kde se již několik měsíců léčila, jak mi sama řekla. Moc toho za ty 4 hodiny cesty nenamluvila. Slova byla často prokládána dlouhými pomlkami. Když jsem jí nabídla sušenku, dlouho váhala, jestli si ji má vzít. Nejdříve jsem se snažila ji nějak vesele rozptýlit, ale po chvíli mi došlo, že ji to spíš uvádí do rozpaků a ona až omluvně dodala:"Je to strašné a nevím, jestli se to zlepší. Někdy ani nemůžu ráno vstát z postele a umýt si zuby. Jsou dny, kdy se mi nechce ani dýchat, ale ta léčba mě aspoň trochu drží nad vodou, jinak bych už do té propasti asi dávno spadla.…"

V cílové stanici ji čekal s autem otec a nabídli mi svezení. Radka se mu cestou pochlubila s knížkou, kterou si v Praze koupila. Otec až poněkud suše poznamenal: "Takových podobných už tu bylo, stejně ji zase nedočteš do konce."  To mě trochu zarazilo a zamrzelo, čekala jsem spíše trochu povzbuzujícího zájmu. Dala jsem jí své číslo, aby mi zavolala, jestli se v Praze bude chtít sejít. Neozvala se.

Po pár letech jsme se sešly na školním srazu. Radka už rozhodně v tak žalostném stavu jako minule nebyla. Upravená, nalíčená, usměvavá, její oči mě už vítaly veseleji. Řekla mi, že léčba přeci jen své úspěchy přinesla, ale nesmí ji přerušit, s čímž měla také své problémy. Podařilo se jí dostudovat a zase ji baví hrát na klavír.

Možná jste také ve svém okolí pozorovali proměnu milého známého člověka v ,,podivína"?

Depresi prodělá aspoň jedenkrát v životě asi 20 % žen a 10 % mužů. 10-15 % nemocných končí svůj život sebevraždou! 2/3 postižených přiznává sebevražedné myšlenky. Alarmující je, že odhalena a léčena je pouze asi polovina postižených!  

   
Reklama