Zdraví

Deprese se nevyhýbá nikomu

Deprese se v určitých životních fázích může týkat přímo nás nebo našich blízkých, kteří v této situaci potřebují naši pomoc a podporu.
Deprese je tedy nemocí všech. Nikdo proti ní není imunní. Zasahuje dokonce i jedince úspěšné, o kterých si často myslíme, že jejich život je plný zábavy, štěstí a blahobytu. Tito na první pohled šťastní lidé sice mohou mít slávu i peníze, ale za vnější stránkou jejich úspěchu se často skrývají příběhy plné osobních tragédií.
Otevřete stránky hudby, malířství, literatury či politiky. Všude najdete jména géniů, jejichž prokletím se stala deprese. Často byla spojená s mánií, kdy v jednu dobu byl umělec plný života a energie, pracoval na 150 procent a vytvořil díla, která nebudou nikdy zapomenuta. Ale poté musel zaplatit krutou daň a protrpět řadu nekonečných měsíců, ve kterých upadal do splínu a melancholie, nevycházel ze svého domu a utápěl se v nekonečných myšlenkách na sebevraždu. Mnozí z těchto géniů nakonec vábení smrti podlehli a dobrovolně odešli ze života.
Například skvělý spisovatel Ernest Hemingway, který napsal několik nepřekonatelných románů, trpěl hlubokou depresí, ze které neviděl žádné jiné východisko než ústí své brokovnice.
S hlubokým splínem utápěným v alkoholu se nevyrovnal ani největší lyrik ruské poezie Sergej Jesenin, který se oběsil v pouhých třiceti letech v leningradském hotelovém pokoji. Sebevraždu spáchala také uznávaná anglická autorka Virginie Woolfová či světoznámý malíř Vincent van Gogh.
I zástup těch, kteří se o ni pokusili, je plný zvučných jmen. Jen pro ilustraci, jak hrozivý záběr má těžká deprese mezi geniálními umělci, vyjmenujme několik dalších jmen: skladatelé Hector Berlioz či Robert Schumann, malíř Paul Gaugin či spisovatel a básník Edgar Allan Poe.

Mezi nejznámější oběti deprese v Česku patřil charismatický a oblíbený herec Miloš Kopecký. Zatímco český národ svého ironického komika miloval, jen málokdo věděl, jak trpí. „V těch nejtěžších fázích deprese byl Kopecký posedlý touhou nežít, trpící ochrnutou vůlí a neschopností slova či pohybu. Nikdy nevěděl, kdy přijde to strašlivé depresivní ochromení, ve kterém pak setrvával celé dny v pyžamu a nevycházel ven,“ popisuje utrpení slavného herce profesor Cyril Höschl, který Kopeckého léčil a dostal od něj také souhlas k tomu, aby o jeho chorobě napsal.

Co je to ta deprese?
Deprese je závažné onemocnění, jehož výskyt neustále vzrůstá.
Deprese však stále není diagnostikována a léčena v míře, která odpovídá jejímu reálnému výskytu. Moderní možnosti léčby totiž mohou pomoci až 80 procentům lidí trpících depresí. Alarmující je ale skutečnost, že u tří čtvrtin nemocných není deprese odhalena a adekvátně léčena.
Přitom deprese přímo ohrožuje lidský život. Zhruba 10-15 procent lidí trpících depresí totiž spáchá sebevraždu.

Ženy trpí depresí častěji než muži. Poměr výskytu deprese se však mění v závislosti na věku a pohlaví. Před pubertou je přibližně stejný, ale v dospělosti se deprese vyskytuje dvakrát až třikrát častěji u žen, zvláště v některých životních fázích. Náchylnější k rozvoji depresivního onemocnění jsou ženy v období šestinedělí, během mateřské dovolené či klimakteria. Nejkritičtějším obdobím pro rozvoj deprese je věk od 25 do 44 let.

Hlavním příznakem deprese je smutná nálada, která bývá spojena se sklíčeností, pocity beznaděje, ztrátou schopnosti mít z něčeho radost a na něco se těšit. Ale jde o jiný smutek než ten, který postihuje člověka při nějakém neštěstí. Je mnohem hlubší a je subjektivně vnímán jako těžký pesimismus.
Člověk s depresí se na nic netěší, není schopen radovat se. Dalšími typickými příznaky je pocit ztráty energie spojený se snížením reakce na vnější podněty, ztráta chuti k jídlu, pokles hmotnosti a poruchy spánku. Lidé trpící depresí začínají být méně aktivní, ztrácejí zájem o své dřívější záliby a začínají se vyhýbat komunikaci s lidmi. Tento nedostatek kontaktů často vede k pocitu osamělosti, který zpětně prohlubuje depresivní náladu. Přibližně dvě třetiny pacientů s depresí trpí současně také úzkostí a někdy bývá těžké tato postižení od sebe přesně odlišit.
Velmi typický je společný výskyt deprese spolu s tělesnými příznaky, které mohou být v první fázi vnímány jako projevy jiného onemocnění. Častý je v této souvislosti výskyt bolestí hlavy či břicha, napětí nebo slabosti ve svalech, pocení, závratí a bušení srdce.
Pro nemocné trpící depresí je nejdůležitější včasná diagnóza a správně zvolená léčba.

Psychiatrie se v posledních letech stala rychle se rozvíjejícím oborem nabízejícím pestrou škálu léčebných metod, které mohou pomoci pacientům s depresí. Mezi hlavní metody patří psychoterapie a medikamentózní léčba pomocí antidepresiv. Moderních, rychle působících preparátů, které mají minimum vedlejších nežádoucích účinků a představují účinnou pomoc v léčbě deprese.

Jak poznat depresi?
Příznaků deprese může být celá řada.
Asi nejviditelnějším signálem je dlouhotrvající smutek, který nemá reálnou příčinu. V každém případě je třeba navštívit odborného lékaře. Také pokud u někoho z vašich přátel či blízkých objevíte některé z uvedených příznaků, nepomůžete mu, když s ním budete chtít jeho smutek "zapít" nebo ho rozveselit tím, že ho přivedete na party. Pomoc lékaře je v případě deprese nezbytná.

Jak se může deprese projevovat? 
- Opakují se pocity beznaděje, člověk nemá z ničeho radost, na nic se nedokáže těšit. Většinu dne je smutný a sklíčený.
- Cítí se unavený, zdá se mu, že ho opustila veškerá energie a že nemá na nic sílu. 
- Odmítá se scházet s přáteli, vyhledává samotu, ruší domluvené schůzky. 
- Nemá zájem o sex, u žen se často objevují poruchy menstruace.
- Ztrácí chuť k jídlu, ubývá na váze. 
- Špatně spí, nestará se o to, jak vypadá, což v konečném důsledku způsobuje, že vypadá jakoby najednou rychle zestárnul. 
- Zdá se mu, že trpí různými chorobami, každý drobný zdravotní problém narůstá do velkých rozměrů. 
- Často mluví o tom, že jeho život nemá smysl, že neví, proč vlastně žije, že by bylo lepší, kdyby nežil. Negativní vize směřují i do budoucna – „Nic pěkného už mě nečeká.
- Špatně se koncentruje, nedokáže se v ničem rozhodnout. 
- Má výčitky svědomí a pocity viny, rapidně klesá sebevědomí. Objevují se názory – „K ničemu se nehodím, nikdo o mě nestojí.“    

Zpracováno dle materiálů firmy Organon

     
   
26.01.2004 - Zdraví - autor: Odborný článek

Komentáře:

  1. avatar
    [32] Léthé [*]

    Vivian: já s Tebou souhlasím .Mě osobně na samé dno kdysi dostali právě ty léky.Je fakt,že to byla léta sedmdesátá.Ze začátku to byli léky z rukou lékaře,časem jsem si je sháněla již sama.Dnes si nevezmu léky ani na bolest....to raději trpím jak pes

    superkarma: 0 27.01.2004, 20:51:35
  2. avatar
    [31] Léthé [*]

    Niki: Nepeskuj mě jakou malou holku.Za ubohé bych považovala si dělat srandu z konkrétní osoby zde.A to jsem neučinila.Já si totiž od určitého věku dovedu dělat srandu i se smrti.Dovedu se na některé těžké chvíle života podívat i z humorem a to je moje jediné štěstí,TO JE MŮJ LÉK. Já depresi zažila,já vím co to je,já o ní nemusím číst!!!
    Já jsem jen chtěla humorně poukázat na dobu minulou,kdy Freud se svou psychoanalýzou byl již u nás z cela zavržen,jelikož nevyrůstal z marx-leninských základů a dříve socialistický člověk neměl na nějakou neurózu,nebo depresi vlastně nárok.Buď jsi byla skutečně nemocná(nejlépe horečka 39,9°C), pak ti dali ZDARMA lék,nebo Ti nic nebylo a jsi jen buržoazně zpovykaná.Pracuj,buduj,jásej,život je nyní přece krásný.Jenže lidskou mysl žádný totalitní režim nespoutá.A vím,že i za totáče existovala pracoviště,která se zabývala neurózami.Holt komunističtí funkcionáři měli na duševní potíže asi nárok.A co my? My obyčejní lid? My jsme přece měli mít radost z toho,že se nám povedlo odstát ve frontě kilo banánu a tu a tam před vánocemi i mandarinky,že jsme konečně sehnali dámské vložky a toaletní papír a někdo nám něco nechal pod pultem,za nějaký ten úplatek.Tak se nediv mému názoru,t.j.názoru člověka který se s depresí setkal,ale v době kdy ještě jsme na ní neměli nárok.

    superkarma: 0 27.01.2004, 20:46:46
  3. avatar
    [30] trdlo [*]

    Andula: uplne s tebou souhlasim. nekdy/nekdo zvlada bez prasku, jinde to nejde a z osobni zkusenosti muzu rict zaplatpambu za moderni chemii. psychoterapii i prasky mam vyzkousene a terapie si teda u mne ani neskrtla, kdezto po zoloftu je mi dobre, citim se dobre a uplne normalne, zadne oblbovaky to nejsou. bez nich bud brecim v koute a nebo na nekoho vriskam, coz zadnej plnohtnotnej zivot neni. Proste kazdymu treba bude fungovat neco jinyho, a ja jsem pripad kdy prasky fungujou, kde jiny veci selhaly.

    superkarma: 0 27.01.2004, 00:13:52
  4. avatar
    [29] Andula [*]

    Vivian: ono u kazdeho je ta pricina jina, nekdy jasna, nekdy ne...

    superkarma: 0 26.01.2004, 21:11:42
  5. avatar
    [28] Vivian [*]

    Hm, ta deprese se taky vyvíjela. Z lehký přecitlivělosti, která je v pubertě asi normální, se ze mě během několika let stala troska na práškách. Děs běs.

    superkarma: 0 26.01.2004, 21:01:47
  6. avatar
    [27] Andula [*]

    Vivian: jo, ta mas asi pravdu, s tim, ze v 15 to resit jen praskama je blbost, protoze to se clovekjeste vyviji as ta deprese muze mit jinou pricinu, nez pozdeji, jednoduse receno.

    superkarma: 0 26.01.2004, 20:58:45
  7. avatar
    [26] Vivian [*]

    Andula: já toho vím taky víc, než je mi milo
    Jo, pro některý lidi je to lepší, třeba pro lidi, u nichž nic jinýho dělat nejde. Pro lidi, kteří věří na prášky.
    Ale ne pro patnáctiletou holku v rozpuku života. Já měla na psychiatra dost smůlu Kdyby to takhle pokračovalo (díky Bohu, že nepokračuje) a já chtěla mít děti, muselo by se to prostě řešit jinak. A byla bych fakt zvědavá, jak by to ten můj práškař řešil...

    superkarma: 0 26.01.2004, 20:51:08
  8. avatar
    [25] Andula [*]

    Vivian: já vím o depresích tolik, až jsem o to nikdy nestála... byť osobní zážitek to není.
    To co píšeš je hezké a pravdivé, ale věř mi, i dobrý a skutečně uznávaný psychiatr připoustí, že pro některé lidi je prostě lepší tu pilulku brát pořád.

    superkarma: 0 26.01.2004, 20:22:36
  9. avatar
    [24] Vivian [*]

    Andula: léky jsou jen součást komplexní terapie, nelze léčit jedině jimi. Akutní fázi lze jistě zvládnout lépe léky, ale pak je nutno problém řešit komplexně. Pokud je člověk ve stádiu akutní deprese, pomohou léky. Ale pak je nutno řešit příčinu problému. Léky obsahují látku, která, jak už jsem psala, řeší biochemickou nerovnováhu v nervových tkáních, která depresi způsobuje. A léky pomáhají pouze po dobu, dokud je člověk bere. Což je nesporná výhoda pro jejich výrobce, ovšem velká nevýhoda pro pacienta.
    Polknout pilulku je příliš jednoduché na to, aby to bylo účinné.

    superkarma: 0 26.01.2004, 20:18:12
  10. avatar
    [23] Andula [*]

    Vivian: teoreticky mas jiste pravdu.
    Jenže, lidé jsou různí a různé jsou také jejich deprese. A jsou teřbalidé, kterýmprávě jejich životní postoj i deprese jaksi brání se podobnýych psychoterapií účastnit, pak je lepší řešení ty prášky brát.
    Já vím, mně se to třeba taky nezdá a říkám si, je lepší jít na tu terapii a žít ten život bez nich... ale někdy tzo tak není a není to jen vina psychiatra.
    Víš, ono polykat prášky zní hrozně, ale nová antidepresiva jsou sice pořád chemie, ale dá se to pořád brát i tak, že dodávají tělu to, co by tam tak jako tak mělo být a jako taková jsou méně nebezepčná, než třeba analgetika a antirevmatika.

    superkarma: 0 26.01.2004, 20:10:46
  11. avatar
    [22] Vivian [*]

    Andula: nejlepší řešení jsou ta, která umožňují člověku plnohodnotně žít... většina lidí trpících depresemi je bohužel dosud léčena pouze farmaky, protože je to nejpohodlnější a nejjednodušší. Ovšem není to řešení. Nemoci se takhle člověk nezbaví. Mnohem účinnějším řešením by mohly být různé druhy psychoterapie, které by ovšem od psychiatra vyžadovaly o něco větší invenci, než napsání receptu...

    superkarma: 0 26.01.2004, 19:53:37
  12. avatar
    [21] Andula [*]

    Vivian: myslim, ze vetsina lidi je porad brat nemusi, tedy tech s depresi,a le v nekterych pripadech je to nakonec assi nejlepsi reseni.

    superkarma: 0 26.01.2004, 19:31:15
  13. avatar
    [20] abru [*]

    Vivian: Protože mi to má hodně co říct a myslím, že i jiným, tak proto. A myslím, že málokdo má odvahu to takhle podrobně vypsat.

    superkarma: 0 26.01.2004, 18:35:59
  14. avatar
    [19] Vivian [*]

    Anonym: léky totiž neřeší příčinu. Antidepresíva sice mění biochemismus v mozku, tedy ovlivňují ty pochody, jenž prý způsobují depresi, ale pouze po dobu, po kterou je užíváš. Takže většina lidí je musí brát prostě pořád.
    U mě to nejspíš způsobil ten "velký třesk". Taková léčba šokem, dá se říct. Po tomhle se ve mně probrala jakási vnitřní síla... nějaký neznámý pramen, těžko to popsat. A podle mě tuhle sílu máme všichni v sobě. Jen ji najít...

    superkarma: 0 26.01.2004, 17:32:24
  15. avatar
    [17] Vivian [*]

    abru: proč?

    superkarma: 0 26.01.2004, 17:13:48
  16. avatar
    [16] abru [*]

    Dík, žes to napsala,Vivian

    superkarma: 0 26.01.2004, 16:39:53
  17. avatar
    [15] Vivian [*]

    Přesně tohle znám. "Léčila" jsem se se středně těžkými depresemi neznámého původu sedm let. Příznaky zde popsané přesně souhlasí. Člověk není schopen prožívat radost, bohužel není schopen ani brečet, takže ho ten pocit beznaděje a zoufalství dusí zevnitř. Deprese je jedna z nejhorších nemocí.
    Musím ovšem bohužel říci, že medikamenty nic neřeší, konzumace prášků je na nic. Ničila jsem si tělo i duši léky sedm dlouhých let. Nic to neřeší. Člověk otupí, schopnost prožívat radost se mu nevrátí, jen už ho to tolik netrápí. Deprese je krutá nemoc. Řešení leží někde úplně jinde.

    Slovo "deprese" se teď stalo velmi módním. Je módní říkat "mám depku"... jenže lidé tou "depkou" označují prakticky jakékoliv negativní pocity. A o skutečné depresi nevědí vůbec nic.

    Deprese se dělí do několika stupňů, podle intenzity. Lehká, střední a těžká. Přičemž k sebevraždě jsou nejnáchylnější postižení trpící zejména tou střední, středně těžkou depresí. Jedinec v těžké depresi je totiž svou nemocí tak pohlcen, že není schopen ani uvažovat o sebevraždě, natož cokoliv vykonat. Je schopen jen nečinně sedět (ležet), koukat do zdi a trpět.

    Já o sebevraždě občas uvažovala, ale opravdu ne moc často. Věděla jsem, že by to, stejně jako polykání prášků, nic nevyřešilo. Jenže jsem netušila, co mi může v mém trápení pomoci.
    Byla jsem zamilovaná, pak i vdaná, zpočátku šťastně. Jenže... deprese mě i můj vztah stravovala. Nic mě nebavilo, byla jsem pořád unavená, neměla jsem do ničeho chuť. Pokaždé, když jsem přišla z práce, byla jsem vyčerpaná a smutná, jak mi to v práci zase nešlo. Pracovala jsem na nižší pozici, než na jakou jsem měla kvalifikaci, což zavinila v podstatě také deprese. Byla jsem roztržitá, nevýkonná, zapomětlivá, kvůli depresím jsem navíc často unikala do nemoci, takže jsem kolikrát každýměsíc ležela doma s nějakou banální chorobou, za níž se většinou skrývala krutá deprese.
    Přestal mě bavit i sex, neměla jsem chuť ani se starat o domácnost, vařit... nejradši jsem spala. Někdy na mě padl tak tísnivý pocit úzkosti, že jsem měla pocit, jakobych zešílela. Chtělo se mi řvát.
    Nevěděla jsem, kudy dál. Neuměla jsem si představit, jak jednou zvládnu dítě. V těhotenství bych antidepresíva brát nemohla. Netušila jsem, jak bych žila bez nich. Nikdo to netušil. Všichni se jen ptali. Všichni pochybovali o tom, zda budu někdy schopna normálně žít. Jeden čas jsem na tom byla tak špatně, že se hovořilo i o invalidním důchodu. Strašná představa, ve dvaadvaceti letech.
    Bydleli jsme s manželem v podnájmu, znali jsme se celkem čtyři roky. Neuměla jsem si představit, že by mě opustil. Milovala jsem ho. Byl tak hodný, staral se o spoustu věcí...
    Když mi jednoho večera řekl, že odchází, zhroutil se mi celý svět. První reakce - prášky. Demonstrativní sebevražda. Blbost ze všech blbostí největší. Výplach žaludku, dva dny v nemocnici na pozorování. Styděla jsem se za sebe.
    Manžel odešel k rodičům. Netušila jsem v té době, že už má jinou ženu.
    Zůstala jsem v bytě sama. Prvních pár dnů jsem žila ve strašných bolestech. Celé hodiny jsem probrečela, v noci jsem se budila pláčem a šeptem mezi vzlyky prosila Boha, aby mi nějak pomohl. Nechávala jsem si vždycky na noc puštěné rádio. To abych, když se probudím, neslyšela to prázdné ticho, ticho bytu, kde žije člověk sám.
    Skoro týden jsem nepozřela ani sousto. A skoro jsem ani nepila. A chodila do práce. Všichni už věděli, co se stalo. Pracovala jsem v téže nemocnici, kde jsem skončila po manželově odchodu a spolykání prášků. Všichni byli tak hodní... ale situace, v níž jsem se teď ve svém životě ocitla, byla čím dál tím méně únosná.
    Smlouva na podnájem končila koncem roku, zbývalo několik měsíců. Byl červenec. Co dál? Bydlet u rodičů? Ach ne... Musela jsem si založit vlastní účet v bance, začít sama platit nájem. Viděla jsem najednou, o co všechno se musel manžel starat, když já jsem neměla o nic zájem. Pomalu jsem se mu přestávala divit.
    Po týdnu hladovky se se mnou vpráci začaly houpat podlahy, stěny začaly tancovat kolem mě... málem jsem omdlela. Přinutili mě sníst oběd (přinesli mi čočku s párkem, pamatuju si to dodnes), začalo mi pomalu zase chutnat.
    Manžel se v bytě občas zastavil pro nějaké věci, většinou když jsem nebyla doma. Chtěla jsem s ním mluvit, tolik jsem doufala, že se vrátí, že si všechno rozmyslí, že uvěří, že se změním... Nechtěl se mnou o tom mluvit. Zkoušela jsem všechno možné... trapné, hloupé. Byl rozhodnutý. Definitivně.
    Chodila jsem ještě pár dnů jako tělo bez duše, neuměla jsem si vůbec představit, co se mnou bude dál, co budu dělat, sama... byly to dny plné slzí a bolesti, sáhla jsem si na samé dno. Jak jsem pochopila později, nejspíše tam, na samém dně mé duše, ležel klíč k mé nemoci.
    Pomohli mi přátelé. A moje sestra a její manžel. Kristínko
    Díky nim jsem se rozhodla téměř v jediném okamžiku. Opustila jsem byt, v práci dala výpověď, a odešla pryč, daleko.
    Začala jsem znovu, v úplně jiném městě, daleko od domova. Našla jsem si práci, začala jsem pracovat na pozici, pro níž jsem měla kvalifikaci, postupně jsem i postoupila... zpočátku se mi ještě zastesklo, ale po depresích už nebylo ani památky.
    (Po krátkém rozvodovém stání, jež jsem přestála již zcela klidná, jsem manželovi s úsměvem předala klíče od bytu... Myslel si nejspíš, že bez něj nebudu schopná nic dělat, postarat se o sebe...)
    Po roce ve velkoměstě jsem se nakonec odstěhovala do Prahy, kde jsem vždycky chtěla žít. Našla jsem člověka, o němž se mi ani nesnilo, báječného muže, prostě toho nejúžasnějšího chlapa pod sluncem, taky skvělou práci, spokojený život...štěstí.
    Pochopila jsem, že člověk se nesmí bát změn, nesmí se bát ráznějších kroků, když něco chce, když není s něčím spokojen a chce to změnit. Nesmí se bát jednat. "Jaký si to uděláš, takový to máš."
    Prášky jsem zahodila hned po tehdejším návratu z nemocnice, ale ne jen antidepresíva. Nechtěla jsem pilulku už ani vidět - tolik let mi akorát ničily život... do popelnice letěly všechny léky, co doma byly - paraleny, projímadla, kapky proti kašli, kapsle proti průjmu, prášky na spaní, aspirin, vitamín C...
    A od té doby jsem nebyla ani jednou nemocná. Ani deprese, ani kašel... nic.
    Potřebovala jsem si sáhnout na dno. Pochopila jsem spoustu věcí. Třeba to, že v nouzi poznáš přítele. Nebo to, že když člověk opravdu něco chce, že stačí chtít, opravdu chtít. A že jaký si to udělá, takový to má.

    superkarma: 0 26.01.2004, 15:51:50
  18. avatar
    [13] Bobina [*]

    Taky už jsem se odnaučila říkat,že mám depresi,protože jsem teprve nedávno zjistila co ten termín opravdu u mně obsahuje. Když jsem byla asi v polovině 3.měsíce těhotenství,tak jeden týden byl opravdu dost hnusný a jsem ráda,že už mně to opustilo. Sotva se setmělo už jsem se pustila do pláče a div jsem hlavou nemlátila o zeď jak jsem se cítila nemohoucí,neměla jsem o nic zájem,jen se mi chtělo brečet.Ještě,že jsem mohla seběhnout o patro níž a pobrečet si mamině na rameni (což jsem v životě neudělala). Manžel bohužel jezdí z práce domů pozdě,takže mám štěstí,že alespoň ta mamina byla na blízku a já se mohla někomu vyplakat na rameni. Už bych to vážně nechtěla zažít (a to prý se něco podobného stává ještě v šestinedělí,no nazdar,to mně čekají věci).

    superkarma: 0 26.01.2004, 12:05:51
  19. avatar
    [12] Lhasa [*]

    Podle mých - přiznávám, že kusých - informací, je rozdíl mezi tím zprofanovaným "mám depku" a skutečnou depresí mj. také v tom, že depresi propadá člověk, jemuž chybí tuším serotonin. A že to, co muže člověku, jemuž serotonin chybí, depresi spustit, může pro člověka s jeho normální hladinou znamenat malou nepříjemnost...

    superkarma: 0 26.01.2004, 12:05:48
  20. avatar
    [11] houserop [*]

    evusche: Nejsem doktor, ale myslim si, ze to u Tebe deprese nebude.
    Ja jsem take citlivka, dokaze me rozbrecet cokoliv, v obchode, kdyz mi neuznaji reklamaci, kdyz mi nekdo mluvi do duse, kdyz vidim nejakou dojemnou scenu v televizi - stejne jako Ty.
    Jednou jsem ale depresi mela a to bylo neco uplne jineho. To je permanentni smutno a strasna ztrata energie. Nejis, protoze je ti zatezko i kousat, nikam nechodis, protoze se ani neobleknes. Mne bylo zatezko i brecet a tak jsem cele hodiny koukala do zdi. Nastesti to po tydnu preslo. A to to jeste nebylo u me tak strasny, protoze jsem si uvedomovala, ze to je deprese a dokonce jsem se byla schopna rozhodnout, ze kdyby to do tydne nepolevilo, tak se necham dovezt za nejakym psychiatrem nebo psychologem. Na depresi je asi nejhorsi to, ze si sam nepomuzes a ze se musi zapojit tve okoli...

    Evusche, stejne Ti ale radim dojit si za nejakam psychologem. Popovidate si, zjistit, zda to je nebo neni deprese a taky Te muze na tu precitlivelost naucit nejake figle, to oni fakt umi.

    Diky za clanek, opravdu pekny a obsahly. Jenom mi nesedi Milos Kopecky, ja jsem si myslela, ze mel maniodepresivni psychozu, coz je snad jeste strasnejsi nez samotna deprese...

    superkarma: 0 26.01.2004, 12:03:43
  21. avatar
    [7] Léthé [*]

    Ariadna: no...jak se to vezme.Mám naučeno,že na velkou potřebu musím mít klid a více času když ho nemám,tak jsem bezmocná a mám depku ...ale už je po depce už jsem "byla" Zvu Tě na

    superkarma: 0 26.01.2004, 10:51:41
  22. avatar
    [5] Léthé [*]

    Ariadna:já mám momentálně depku z toho,že nemám čas si dojít v klidu na záchod

    superkarma: 0 26.01.2004, 10:07:59
  23. avatar
    [3] Žábina [*]

    Deprese je opravdová nechuť cokoli dělat, kamkoliv chodit, všechno přijde zbytečné a takto postižený jedinec může sahnout i po sebevraždě - Marek Vašut taky přiznal, že trpěl depresí...

    superkarma: 0 26.01.2004, 09:47:54
  24. avatar
    [2] Léthé [*]

    Za totáče nebyla žádná deprese .Prostě to neletělo.Buď byl obyčejný soudruh nemocný a v tom případě dostal léky ,nebo mu harašilo a zavřeli do na „psyndu“ . Ale jinak, pokud byl celkem zdráv, tak měl za úkol především jásat a radovat se z toho ,že žije v socialistické společnosti a že nějaké Buržoazní nemoce se přes železnou oponu sem nikdy nedostanou . A už je to tady….železná opona se zbourala a depka je tu .

    superkarma: 0 26.01.2004, 09:42:10
  25. avatar
    [1] evusche [*]

    No nevím, jestli trpím tou pravou depresí, jaká se tu objevuje, ale dost často se rozbrečím i když mě třeba kousne papoušek do ucha. Nebo když na mě někdo zvýší hlas...a to nejsem teda těhotná ani v šestinedělí....jsem svobodná a zatím bezdětná, takže jestli mou příčinou jsou komplexy ze vzhledu? Asi ano...

    superkarma: 0 26.01.2004, 09:35:37

Profil uživatele




Registrace nového uživatele | Zaslat heslo

Komerční tipy

Novinky

Dnešní vydání

Nové v rubrice

Nejčtenější články

Poslední komentáře

Fotogalerie

Partner rubriky

Ankety

Anketa: Výživa v nemoci
Hledáme čtenářky, které rády čtou knihy
Anketní otázky pro čtenářky, které chtějí testovat Canesten Intim Gel
Anketa: Bolí vás záda?
Anketa pro maminky

Náš tip

Doporučujeme