Zdraví

Deprese mě málem zabila, přesto říkám: Je to dar

Příběh boje s depresí, který momentálně úspěšně vyhrává, nám do redakce poslala jedna z vás, čtenářek, která nás poprosila o anonymitu. Spolu se čtenářkou doufáme, že může pomoct mnohým z vás, které jste se s depresí setkaly... a nevěděly si rady.

Deprese mě zastihla zcela nepřipravenou ve 30 letech a zpočátku jsem vůbec nerozuměla tomu, co se se mnou děje. Nejprve jsem přestala spát a pořádně jíst a pak se začaly objevovat úzkosti a neopodstatněné obavy. Postupně mě přestaly bavit oblíbené činnosti, jako například procházky se psem. Cítila jsem, že je něco špatně, ale netušila jsem co. Manžel si toho taky všiml a začal mě přesvědčovat, abych navštívila lékaře. Jenže odeslání na psychiatrii jsem se dost bránila, přece nejsem blázen, deprese přece vypadá jinak… Až když jsem zhubla několik kilo a začaly se mi na těle objevovat modřiny, tak jsem na psychiatrii šla. Pocity ovšem byly hrozné – co tu dělám, sem nepatřím. Dostala jsem antidepresiva a jednou za 14 dnů jsme měla chodit na kontroly.

ilustrační foto

Řekla jsem si, že to stejně nemá cenu...

Spánek se docela upravil, ale zbytek bohužel ne. Navíc jsem braní prášků vnímala jako obrovskou prohru, že jsem to nedokázala zvládnout vůlí, i když se mi doktor snažil vysvětlit, že je to jako s cukrovkou, jedná se o poruchu produkce transmiterů, a to se vůlí nedá ovlivnit. Ale já to stejně nepřijala. Napětí narůstalo, obavy taky a moje okolí nechápalo. Všichni se mně snažili pomoct, nutili mě do činností, jenže efekt byl opačný. Moc jsem chtěla být zase normální, ale opravdu to nešlo. Připadala jsem si jako zombie, nic jsem emocionálně necítila, jen prázdno a nesmyslné obavy. Takhle jsem to vydržela půl roku, ale pak jsem se rozhodla, že takový život fakt nemá cenu. Myslela jsem si, že už nikdy nebudu šťastná a že jsem všem v tomhle stavu stejně jen na obtíž. Chtěla jsem se oběsit... a taky jsem to udělala.
Ale asi zafungoval pud sebezáchovy, ne ten rozumový, ale nějaký základní živočišný, a já nakonec s vypětím sil dosáhla na zem. Na krku samozřejmě zůstala typická podlitina. Manžel si ničeho nevšiml, ale já druhý den sama zajela na psychiatrii a nechala se hospitalizovat. Docela se mi ulevilo. Rodina byla opravdu v šoku a nešťastná. Zde mi nabídli, že můžu nastoupit na 8 týdenní psychoterapeutický pobyt, a já souhlasila. Moc jsem si od něj slibovala.

Na pobyt nás nastoupilo asi dvacet. Na všech byly vidět obrovské pochybnosti a zároveň velké očekávání, že se jim konečně uleví. Musím říct, že mi rozhodně pomohl pravidelný režim i poznání problémů druhých lidí, které jsme sdíleli na psychoterapeutické skupině. Co mi zpočátku vůbec nešlo, byla relaxace, nedokázala jsem se vůbec uvolnit. Pomocí psychoterapie jsem ale začala přicházet na spoustu věcí, které byly v mém životě „špatně“ a které nakonec vyústily v depresi. Ale byl to opravdu jenom začátek, spousta souvislostí mi stále unikala. Pochopila jsem však, že musím svůj dosavadní život výrazně změnit, nebo se z toho nevyhrabu. Paradoxně mi to ulehčil manžel, který se rozhodl pro rozvod. Protože ten půlrok se mnou v depresi změnil jeho pohled na mě i náš vztah. Po tomto pobytu jsem se cítila o dost lépe, ale myslím, že nejdůležitější bylo, že jsem opustila prostředí, ve kterém ke vzniku deprese došlo. Vrátila jsem se na nějaký čas k mamce a snažila jsem se najít si práci i nový vztah.

Nová láska a hledání sebe sama

A právě nový vztah byl asi tím nejdůležitějším impulzem, který mě podstatně posunul. Zamilovala jsem se naplno a začala znova věřit, že všechno může být zase v pořádku. Zároveň jsem si však uvědomovala, že na sobě musím stále pracovat, jinak se deprese může zase vrátit. A tak jsem docházela nejprve k psychologovi a pak k psychoterapeutovi. A postupně jsem rozkrývala podhoubí vzniku deprese. Jednalo se především o to, že jsem byla zvyklá žít tak, jak si představovali ostatní, vždy se podřídit, vždy podávat maximální výkon, vždy být poslušná, bezchybná a „dokonalá“. Potřebovala jsem slyšet chválu od okolí, protože sama jsem se ocenit nedokázala, vždy se přece v okolí našel někdo, kdo dokázal víc. Toto nastavení samozřejmě pochází z mého dětství, kdy mi rodiče nedokázali dát dostatek bezpodmínečné lásky. Bylo těžké si to přiznat, protože jsem nevyrůstala v nějaké na první pohled disharmonické rodině a v oblasti materiální bylo vše OK. Ale rodiče věnovali více péče sestře, která se hůře učila a byla hůře zvladatelná a mé dobré výsledky ve škole a bezproblémové chování byly samozřejmostí. Ocenění a uznání jsem se v podstatě nikdy nedočkala. V dětství jsem to ale tak nevnímala, popravdě mi dlouho trvalo, než jsem pomocí psychoterapeuta k tomuto závěru přišla a ještě dlouho potrvá, než se naučím se tomu postavit.

V současné době – dva roky po epizodě deprese – jsem bez prášků a cítím, že kráčím správným směrem. Deprese bylo to nejhorší, co jsem v životě zažila, ale na druhou stranu to chápu i jako dar, díky kterému jsem se obrovsky vnitřně posunula a mnohé naučila a doufám, že ještě i naučím.

Budu ráda, pokud můj příběh někomu pomůže a ukáže, že i když si sáhneme na úplné dno, tak život má opravdu cenu.

Čtěte také o depresi:

   
19.08.2013 - Zdraví - autor: (red)

Další příspěvky

Komentáře:

  1. [41] NoraVaquero [*]

    Když jsem chodila na terapie s depresemi, můj terapeut mi vysvětlil, že pro osoby, které se mi vysmívali, nebo mi nějakým způsobem ubližovali, jsem velmi potřebná. Vědí totiž, že jsem lepší než oni, ale shazují mě, aby se necítili tak špatně. Nejlepší terapeut :-) Od 5 let trpím depresemi a samy řeknete, že dítě, co v postýlce přemýšlí nad tím, že by možná bylo lepší, kdyby se neprobudilo, že byste je zahrnuly vší láskou. 1. Pravidlo - když někoho takového znáte, nerýpejte do něj a zkuste se vcítit do jeho kůže. 2. Pravidlo - pokud máte problém, nestyďte se někam zajít. Kamkoli. Nejjednodušší terapie jsou :nakupování s kamarádkou nebo jen pokec, diskuze na netu, doktor!!! Prostě si nechte poradit. 3. Pochopte, že to co se vám děje, se děje ve vaší hlavě, a trpí tím celé tělo. Takže všechno, co vám dělá zle buď vyřešte (s pomocí ) nebo vypusťte.

    Mě se smáli, že mám zrzavé vlasy, že moje máma má špatnou práci, že jsme chudí, že nechodím ven, že jsem ošklivá, a podobně. Doma do mě šťouchali, no jo, to je náš cvalda, náš Rambo. Začala jsem hubnout, utíkat z domu a podobně, klasické projevy " problémového dítěte". Pak zase prudili, ať začnu jíst, že vypadám jak fěťačka a podobně. Pamatujte si, že okolí, hlavně maminkám a sourozencům, se nezavděčíme nikdy. Vždycky budou vidět něco, co nám nevadí a budou to neustále připomínat, aby neviděli svoje chyby. Vzpomeňte si, co jste dělaly rády ještě před tím, než to začalo, naberte sílu, relaxujte, naučte se vypnout jako chlapi a nepřemýšlet. K tomu dost pomáhá vypnout televizi. Vnímat ticho, klid. Buďte sobecké. Dělejte si radost. Podívejte se do zrcadla a dlouho se dívejte a v duchu si říkejte všechno, za co jste vděčné. Za život, za něčí lásku, za každodenní východ slunce, za věci co vám dělají radost...trvalo mi 20 let, než jsem pochopila, že já jsem já a musím se tak začít brát. Já se musím naučit trpělovosti a mít sebe sama ráda. Jsem jedinečná. Miluju a jsem milovaná. Moje vlasy jsou krásné, zdravé..Nesmím ztrácet čas ničením své mysli a svého těla. Je mi fajn. Je mi skvěle, nádherně, mám jiný pohled na svět. Můj partner to vidí. Obrat o 360. Jsem to já. Tluče mi srdce a s každým nádechem se do mě vlévá život. Jsem v bezpečí, jsem sama sebou. Jsem skvělá :-)

    superkarma: 1 23.08.2013, 16:06:38
  2. avatar
    [40] Pentlička [*]

    Brixik — #39 Dětem se věnoval manžel, já to nezvládala. Bylo jim už 14 a 12, takže nebyly malé a měly už svoje zájmy. Pokud se mi udělalo lépe, tak jsem jakž takž fungovala, jinak jsem jen ležela v posteli, nechtěla nikoho vidět, s nikým mluvit a snažila se to zaspat.

    superkarma: 0 19.08.2013, 21:22:11
  3. avatar
    [39] Brixik [*]

    Pentlička — #36 Jo a ještě jsem se chtěla zeptat, jak tu tvoji depresi brali děti?

    1. na komentář reaguje Pentlička — #40
    superkarma: 0 19.08.2013, 20:13:24
  4. avatar
    [38] Brixik [*]

    Pentlička — #36 Jo Pentličko, u tebe asi opravdu půjde o nějakou poruchu tvorby transmitterů a je to přesně jak píšeš ty s tím inzulínem. Ale pochopit, co se v deprsi s člověkem děje, to dokáže jenom ten, co ji sám prožil.

    To že jsi byla "vymodlené dítě", nebyla to pro Tebe "zátěž" v tom, že ses chtěla za každou cenu rodičům zavděčit a být "jejich hodná holčička"? To mě jen tak napadlo, že by to trošku mohlo souviset...

    Jinak na blbé kecy lidí okolo nedej, oni opravdu neví, o co jde.

    A třeba tu lásku potkáš, ještě přece nejsi stará...

    superkarma: 0 19.08.2013, 20:12:51
  5. avatar
    [37] peetrax [*]

    Markýza — #34 drž se! Sml72

    superkarma: 0 19.08.2013, 19:25:52
  6. avatar
    [36] Pentlička [*]

    Mám také zkušenost s depresí. U mě začala ve 40ti a trvala asi 5 let, přičemž celou tu dobu jsem brala AD, střídala je, protože jsem hledala kombinaci, která by zabrala, ale až po těch 5 letech se to povedlo a beru je dodnes. Také mě deprese stála manželství, těch 5 let nás hodně odcizilo a manžel si našel jinou ženu, řekl, že se mnou nemůže být. Jenže narozdíl od autorky, já už novou lásku nenašla a ani ji nehledám, nechci už žádného chlapa ani vidět. 

    A příčinu, proč se mi to stqalo, jsem nenašla. Dětství jsem měla pěkné, rodiče mě milovali, jsem jedináček a vymodlené dítě, v době, kdy mě deprese postihla jsem měla být šťastná a spokojená, měla jsem dvě krásné děti, milovaného manžela, finančně OK, v práci OK, kamarádky... Jenže u mě je to asi vrozené, už coby čtyřleté dítě jsem mívala velké propady nálad a od té doby se to stále opakovalo. Že by mohlo jít o depresi, mě vůbec nenapadlo, jen jsem se šla svěřit manželové psycholožce, že se cítím hrozně unavená a bez energie a ona mě poslala k psychiatričce. AD beru dodnes, vůbec se za to nestydím, to je jako by se člověk styděl, že si píchá inzulín. A o sebevraždu jsem se taky pokusila, spolykala jsem prášky, manžel mi to nikdy neodpustil.

    Snad je to za mnou, už nikdy bych něco tak strašného jako deprese nechtěla zažít. Přesto je spousta lidí, kteří to nechápou a myslí si, že to je jen brnkačka, jejich rady, aby se člověk šel rozveselit mezi lidi, sportoval nebo pracoval, mě vždycky dokážou rozčílit do běla. A taky to, že jíst prášky, to je špatné, oni by si uvařili bylinkový čaj a hned by jim bylo dobře. Bože!

    1. na komentář reaguje Brixik — #38
    2. na komentář reaguje Brixik — #39
    superkarma: 0 19.08.2013, 18:49:43
  7. avatar
    [35] Brixik [*]

    Markýza — #34 A bereš nějaké léky? Chodíš na psychoterapie?

    Jestli máš náladu  a schopnost číst (vím, že v těžké deprsi člověk přestane totálně vnímat), tak si přečti Deprese jako řeč unavené duše - R. Dahlke nebo Nevyšlapanou cestou -  M. Scott Peck.

    Pokud bys byla z okolí Brna a máš pocit, že by Ti pomohlo si s někým promluvit, tak jsem k dispozici, stačí napsat do mých zpráv. Totéž platí i pokud bys chtěla trápení sdílet třeba jen písemně.

    Držím palce a věř, že to opravdu může být lepší, jen je potřeba najít tu správnou cestu. i autorka článku to nakonec zvládla ...

    superkarma: 0 19.08.2013, 17:26:33
  8. avatar
    [34] Markýza [*]

    držím palce

    já východisko nevidím, a ne definitivní a konečné řešení nemám odvahu.

    1. na komentář reaguje Brixik — #35
    2. na komentář reaguje peetrax — #37
    superkarma: 0 19.08.2013, 15:31:58
  9. avatar
    [33] Brixik [*]

    peetrax — #32 Ale jde to sakra pomalu. No ale co, lepší než se na to vykašlat a neměnit se vůbec.

    superkarma: 0 19.08.2013, 13:39:49
  10. avatar
    [32] peetrax [*]

    Brixik — #29 to je hlavní a nejdůležitější. Sml67

    1. na komentář reaguje Brixik — #33
    superkarma: 0 19.08.2013, 13:22:40
  11. avatar
    [31] v.poho [*]

    Brixik — #30 Sml22Sml22Sml22 Vztah, který stojí jen na soucitu anebo na tom "co by si o mně lidi pomysleli" nepřinese nic dobrého ani jedné straně.

    superkarma: 0 19.08.2013, 13:05:34

Další příspěvky

Z předchozí stránky:

  1. avatar
    [30] Brixik [*]

    v.poho — #28 Ono nakonec sama autorka píše, že jí to vlastně partner tím rozvodem ulehčil. Že ji "propustil" z života, který pro ni asi nebyl úplně v pořádku a tím jí umožnil potkat někoho jiného, kdo se k ní asi hodí více.

    1. na komentář reaguje v.poho — #31
    superkarma: 0 19.08.2013, 12:55:34
  2. avatar
    [29] Brixik [*]

    peetrax — #23 Nene, to jsem tak měla a v určité míře mám po celý život. Umřel mi dost brzo táta a musela jsem se naučit fungovat jako dospělá rychle a k tomu "být bez chyby". takže u jiných nejdřív hledám chybu u sebe, pak až u nich a když už ji mám vytknout, tak z toho mám stejně špatný pocit. Ale už se to zlepšuje :-)

    1. na komentář reaguje peetrax — #32
    superkarma: 0 19.08.2013, 12:54:12
  3. avatar
    [28] v.poho [*]

    Kopretina3 — #27 Právě proto, že v rodině mám člověka, který mimo jiné trpí i depresí (jako psychiatrickou diagnózou) vím, o čem mluvím. Není to lehké a můj partner to není, takže ho opustit rozhodně nemohuSml16. Ale z pozice své zkušenosti naprosto chápu, proč to lidé nezvládají.

    Ona ta louka je něco úplně jiného...., takže buďme tolerantní i k druhé straně, pokud chceme toleranci od ní.  Sml79

    1. na komentář reaguje Brixik — #30
    superkarma: 0 19.08.2013, 12:26:02
  4. avatar
    [27] Kopretina3 [*]

    v.poho — #24 To máte asi pravdu, ale na druhou stranu, kdyby se měli lidé opouštět kvůli nemocím, tak spolu nikdo není. Někdo by mohl říct, ten můj (ta moje) má alergii, tak jsme se rozešli, protože já tolik zbožňuji procházky rozkvetlou loukou a sex na seně, atp...

    1. na komentář reaguje v.poho — #28
    superkarma: 0 19.08.2013, 12:19:04
  5. avatar
    [26] peetrax [*]

    v.poho — #24 a proto už naivně nevěřím na "v dobrém i zlém až do smrti".

    superkarma: 0 19.08.2013, 12:11:14
  6. avatar
    [25] peetrax [*]

    v.poho — #24 to každopádně. Sml22

    superkarma: 0 19.08.2013, 12:10:00
  7. avatar
    [24] v.poho [*]

    Rikina — #21 Sml22Sml22Sml22Sml22

    Ona to totiž pro okolí není žádná procházka růžovým sadem. Rozhodně bych neodsuzovala nikoho, kdo to nevydrží nebo nechce vydržet.

    I když to možná bude znít cynicky, i ten manžel má právo na to prosadit si takový život, který by si pro sebe přál.

    1. na komentář reaguje peetrax — #25
    2. na komentář reaguje peetrax — #26
    3. na komentář reaguje Kopretina3 — #27
    superkarma: 0 19.08.2013, 12:06:09
  8. avatar
    [23] peetrax [*]

    Brixik — #20 a ten špatný pocit, když člověk někomu něco vytkne atd., to přišlo až s depresemi?

    Já jsem bývala taky taková (ad teorie nechválení šikovných dětí, byla jsem doma až extrémně chválená Sml16 a vůbec rodinné zázemí bylo perfektní a je do dneška), než si mě kdysi vzal do parády tehdejší přítel a pak už "jen" kamarád a nějak se mu podařilo ve mně vypěstovat to zdravé sebevědomí. Spíš mi k němu pomoct nebo pomoct ho objevit.

    1. na komentář reaguje Brixik — #29
    superkarma: 0 19.08.2013, 11:57:15
  9. avatar
    [22] peetrax [*]

    pajda — #19 aha, takhle. Já jsem si zdravé sebevědomí a určité prosazování svého ega vypěstovala už předtím, tak se pak v mém chování k okolí nic zásadního nezměnilo. Kromě velké vděčnosti k těm, co mě za tu dobu největších problémů podporovali. Sml39

    superkarma: 0 19.08.2013, 11:54:22
  10. [21] Rikina [*]

    pajda — #19 ono to není v článku nějak přesně řečeno, ale pravděpodobně to trvalo daleko déle než půl roku. Sml80 Píše, že půl roku měla ta antidepresiva, co nezabírala, pak blíže neurčený čas pobytu v nemocnici, pak 8 týdnů čili dva měsíce další terapie, a nevíme, jak dlouho předtím, než nastalo tohle všechno, už měla potíže. To klidně mohlo trvat rok, dva, pět. Takže ten manžel mohl mít více trpělivosti, než jak to na první pohled vypadá, a zřejmě se rozvedl už v průběhu té dvouměsíční terapie. Možná už nevěřil, že to k něčemu povede. Sml80

    1. na komentář reaguje v.poho — #24
    superkarma: 1 19.08.2013, 11:48:59
  11. avatar
    [20] Brixik [*]

    pajda — #19 Ty jo, to je teda asertivita. tak k tomu mám ještě daleko, ale snažím se, abych se taky takhle dokázala za sebe postavit. Jsi šikulka, že to zvládáš.

    Já něco partnerovi vytknu a pak z toho mám špatný pocit, že jsem to neměla dělat a že mě kvůli tomu nebude mít rád ...

    1. na komentář reaguje peetrax — #23
    superkarma: 0 19.08.2013, 11:47:09
  12. avatar
    [19] pajda [*]

    peetrax — #16 pokud jsem to pochopila, tak k rozvodu došlo až po terapii. Sama jsem prošla něčím podobným a pokud terapie aspoň trošku zabere, začne se člověk chovat výrazně jinak. Začne prosazovat sám sebe a řekla bych, že málokdo unese, když se vztah z roviny nerovnoprávné typu "hlavně on, pak zase on, já až nakonec" začne překlápět do normálního rovonoprávného vztahu. Vidím to na manželovi - na jednu stranu má radost, když se mi něco povede, podporuje mě v mých koníčcích, na druhou stranu ho vždycky strašně vykolejí, když se ozvu, že on něco neudělal nebo udělal špatně. Léta na to nebyl zvyklý a tchýně ho v tom podporovala. Dneska už jí klidně řeknu do očí, že ulízet se děcko učí doma a když se na to rodiče vykašlou, tak se mají stydět a ne dávat vinu jiným...

    1. na komentář reaguje Brixik — #20
    2. na komentář reaguje Rikina — #21
    3. na komentář reaguje peetrax — #22
    superkarma: 0 19.08.2013, 11:27:19
  13. avatar
    [18] Brixik [*]

    peetrax — #16 Ono je to těžké i pro to okolí. Jak jsem byla v depresi, tak jsem opravdu byla úplně jiná. Kamarádky mě nepoznávaly, mluvila jsem strašně pomalu a tichým hlasem, věčně jsem partnera otravovala nesmyslnýma obavama o peníze a o zdraví. Bylo to otřesné a on byl taky naštvaný. Myslím, že by se mělo v rámci psychoterapií daleko více pracovat i s okolím nemocného depresí, protože pak to vede k nepěkným situacím. Znám dost lidí, kterým deprese zničila vztah nebo rodinu. prostě to nevydržel partner a odešel.

    superkarma: 0 19.08.2013, 11:18:31
  14. avatar
    [17] Kopretina3 [*]

    Brixik — #15 Máte naprostou pravdu.

    superkarma: 0 19.08.2013, 10:53:50
  15. avatar
    [16] peetrax [*]

    pajda — #10 myslím konkrétně ten článek, kde je napsáno "půlrok v depresi změnil jeho pohled na mě i na vztah". Ale někdo může mít jasno i po půl roce, že už s člověkem nemocným depresí dál nechce být.

    Já to ale nemůžu posoudit objektivně, kdy "už opustit" a kdy ještě vydržet a doufat, že to bude lepší, mám partnera s depresí a po svých letech léčby vím, čím prochází, takže tuto stránku věci ani neřeším.

    1. na komentář reaguje Brixik — #18
    2. na komentář reaguje pajda — #19
    superkarma: 0 19.08.2013, 10:40:20
  16. avatar
    [15] Brixik [*]

    Kopretina3 — #13 A právě nezpracovaný pocit viny depresi zhoršuje. Právě že je potřeba si uvědomit, že to není ničí vina, jen se v sobě zorientovat, pochopit, přiznat si to a pak s tím pracovat. Bohužel spíš se setkávám s tím, že lidi v depresi berou na sebe "všechnu vinu světa" a to jim ještě přitíží.

    1. na komentář reaguje Kopretina3 — #17
    superkarma: 0 19.08.2013, 10:36:59
  17. avatar
    [14] Brixik [*]

    Kopretina3 — #12 Držím palečky, ať je to zase OK. Msslím, že je dobré, že to autorka takhle popsala, že si pak sama nepřipadáte, že jen vy máte trápení a vy jste ta divná a všichni okolo jsou šťastní a v pohodě. Až když jsem se s depresí sama setkala a nebála se o ní pak ve společnosti mluvit, zjistila jsem, kolik lidí se s ní taky potýká a jak je to trápí, že si připadají, že mají "stigma" a že nejsou normální. Bohužel, stále je málo osvěty a najde se spousta "chytrých lidí", co vás popvažuje za lenochy s nulovou vůlí...

    superkarma: 0 19.08.2013, 10:35:26
  18. avatar
    [13] Kopretina3 [*]

    Rikina — #8 Ale ono hodně psychických poruch pramení opravdu z toho, že dítě nemělo dostatek nepodmíněčné rodičovské lásky. To není tak, že za to obviňuje rodiče. Ti mnohdy dělají, co mohou, ale některé dítě potřebuje přijetí více, než se jim dostává. Každý chybuje, i rodiče a nejde o to, jim to vyčítat, ale spíše si to připustit, že se mi možná nedostalo všeho, co bylo potřeba a pak to přijmout, nejde o svalování viny na rodiče, Navíc deprese není o vině, za tu nikdo nemůže, stejně jako třeba za angínu nebo nějakou genetickou poruchu.

    1. na komentář reaguje Brixik — #15
    superkarma: 0 19.08.2013, 10:33:25
  19. avatar
    [12] Kopretina3 [*]

    To je skoro můj příběh. No v současné době jsem na antidepresivech znovu, taky na to nejsem hrdá, ale na druhou stranu díky Bohu za ně, je mi s nimi mnohem líp, už zase začínám fungovat.

    1. na komentář reaguje Brixik — #14
    superkarma: 0 19.08.2013, 10:28:32
  20. avatar
    [11] Brixik [*]

    Rikina — #8 Já myslím, že tak to autorka asi úplně nemyslela, že háže vinu na rodiče a ona je sama OK. Ale na druhou stranu, většina těchto problémů opravdu vzniká v dětství. A opravdu nejde o děti z nějakých problematických rodin. Mám ve svém okolí další 3 osoby, které mají podobný příběh jako autorka - jde o snaživé, bezproblémové děti (teď už dospělé), kteří se dobře učili, vynikali nad průměr, ale pochvaly se moc doma nedočkali.

    superkarma: 0 19.08.2013, 09:32:35
  21. avatar
    [10] pajda [*]

    peetrax — #2 deprese jsou věcí dlouhodobou a to, že se člověk hodně výrazně změní (pokud to dokáže), je to partnera hodně velký šok. Určitě nejde jenom o "pouhý půlrok".

    1. na komentář reaguje peetrax — #16
    superkarma: 0 19.08.2013, 09:24:59
  22. [9] Anai [*]

    Až na těch pár kilo, které bych uvítala a které jsem nikdy ani v nejhorších dobách (např. letos na zač. roku) nesundala, spíše naopak, je to o mně. Ake z pokusů o .... to už jsem dávno vyrostla, poprvé mě to napadlo ve 13 letech, naposled ve 40 - dnes už bych to považovala za hluboké rouhání, jsem vděčná za každou maličkost, která se povede a raduju se z ní. Prostě říkám si s Halinou: Díky za každé nové ráno. Jinak se léčím kromě prášků na spaní usilovnou prací na třech frontách, Pobyt v léčebně jsem si odbyla už před 35 lety, dnes si ho z finančních a kariérních důvodů nemohu dovolit (možná bych ho zase potřebovala). Hodně mně tehdy pomohl - rozešla jsem se se s psychopaticky žárlivým partnerem po 6 letech a začala znovu. Ale pozor, neopakovat v nové etapě stejné chyby!

    superkarma: 0 19.08.2013, 09:06:30
  23. [8] Rikina [*]

    Sml80 Takže nakonec za všechno můžou rodiče? No... hezký. Sml80

    1. na komentář reaguje Brixik — #11
    2. na komentář reaguje Kopretina3 — #13
    superkarma: 0 19.08.2013, 08:42:30
  24. avatar
    [7] marde [*]

    Přeji, aby se to už nevrátiloSml16

    superkarma: 0 19.08.2013, 08:14:58
  25. [6] petulka132 [*]

    držím palce ať se s tím vším vyrovnáš a deprese už tě nezastihne

    superkarma: 0 19.08.2013, 08:11:37
  26. avatar
    [5] lenig [*]

    Držím moc palečky, aby se ti dařilo i nadále zvládat život, žít a užívat si ho, milovat a být milována, a buď šťastná Sml79Sml79Sml79

    superkarma: 0 19.08.2013, 08:07:32
  27. [4] dadma [*]

    Poctivě napsané.Je vidět, že pisatelka se snaží si nelhat a ani svému okolí.

    Nevím proč lidé  se ještě dnes dívají na člověka, který chodí na psychiatrii jinak,než  na člověka, který navštěvuje třeba kardiologii.

    superkarma: 1 19.08.2013, 07:08:44
  28. avatar
    [3] gerda [*]

    Poctivě sepsaný příběh s dobrým koncem. Depresí se dnes nazývá kdejaká špatná nálada, přitom skutečně nemocní bojují s něčím, co je opravdu ohrožující. Máme kamaráda, na depresi má leta invalidní důchod a když má ataku, trvá týdny a je to strašné.Sml15

    superkarma: 0 19.08.2013, 05:21:47
  29. avatar
    [2] peetrax [*]

    Zarazilo mě, že manžel autorky po jejím pouhém půlroce v depresi zažádal o rozvod. Nedovedu si představit, že by se se mnou kvůli tomu někdo rozešel nebo mě zavrhl. Sml15 Asi onen pán opravdu nebyl pro život správnou volbou. Člověk v depresi není zrovna příjemný společník, ale taky jsou horší a neléčitelné věci (co třeba úraz s doživotními následky?).

    1. na komentář reaguje pajda — #10
    superkarma: 1 19.08.2013, 00:25:47
  30. avatar
    [1] peetrax [*]

    Tak to je vážně síla. Ať už se to nikdy nevrátí! Sml72Sml72Sml72

    Já jsem u sebe vůbec netušila, že jde o deprese, myslela jsem, že je to normální truchlení. Kdo by se taky v pětadvaceti zajímal o to, co deprese jsou, že? Kromě příšerných nálad a smutku, který až fyzicky bolel, jsem špatně spala a nakonec ani nespala (třeba jen 1 - 2 hodiny za 24 hod. po dobu několika měsíců, když to vezmu zpětně, nepochopím, jak jsem tehdy mohla existovat a ještě studovat). Ten pocit, kdy člověk chce jen nebýt, se nedá zprostředkovat a to je to poslední znamení, že se děje něco vážného a že to člověk už sám nezvládá a může to dopadnout hodně zle.

    Naštěstí jsem hned zezačátku léčby pochopila to, co říkám od té doby každému - zlomenou nohu taky sám nerozcházíš a je potřeba lékař. Rehabilitace - a v případě deprese práce na sobě samotném - je pak už na každém. A taky jsem se rozhodla, že se za to nebudu stydět. Sml26

    superkarma: 0 19.08.2013, 00:12:43

Profil uživatele




Registrace nového uživatele | Zaslat heslo

Komerční tipy

Novinky

Dnešní vydání

Nové v rubrice

Nejčtenější články

Poslední komentáře

Fotogalerie

Partner rubriky

Ankety

Dětský pokoj - zařizování, rekonstrukce

Náš tip

Doporučujeme