Dítě je darem od Boha. Nikdo jiný než my, ženy, nedokáže posoudit, jak pravdivá tato věta je. Matky své děti bezvýhradně milují a položily by za ně svůj život. Nedávno jsem se seznámila se ženou, která vypadala, že je v požehnaném stavu, a její životní štěstí již brzy spatří světlo světa. Bohužel tak jen vypadala…

Byl krásný letní den a já jsem se se svou sestřenicí Markétou a jejími dvěma dětmi procházela podél Labe. Děti dováděly, s Markétou jsme spokojeně tlachaly, když v tom jsme narazily na procházející se ženu. Byla těhotná a neustále si hladila své břicho. „Ahoj Deniso, jak se máš?“ zeptala se nastávající maminky má sestřenice. „Dobře, jde to, není mi moc dobře, tak jsem se šla jen na chvilku projít, aby bylo dítě v pořádku, ale někdy se stav na kafe,“ „ Jasně, tak hlavně, ať se vám daří,“ odpověděla Markéta, a když žena odešla, tichým hlasem mi zašeptala: Chudák holka, kdy už si to uvědomí, měla by si konečně to svoje břicho přestat vycpávat!“

Denisa (37) je ve svém okolí známá tím, že už se přes dva roky vydává za těhotnou. Její domnělé těhotenské břicho není nic jiného než obyčejný polštář. Okolí ji prý tak přijímá, a už si na Denisinu „úchylku“ zvyklo. Jelikož jsem se o ní chtěla dozvědět více, poprosila jsme svou sestřenici a po krátké domluvě jsme se vydaly za ní domů.

Pojďte dál, ani se nezouvejte,“ otevřela nám těhotná Denisa dveře svého bytu. Vypadala spokojeně, uvařila nám kávu a my se pohodlně usadily do pohovky v jejím obýváku. „Víš, Deniso, přivedla jsem svou sestřenici Veroniku, protože by tě ráda poznala a chtěla by si s tebou popovídat, jak už jsme se spolu bavily, řekla na úvod Markéta. Upřímně musím říci, že ze situace jsme měla obrovský strach. Bála jsem se jejích reakcí. Dívka, která si už několikátým rokem vycpává své břicho, přece nemůže být normální. Velmi dlouho jsem se ostýchala se na cokoliv zeptat. Ta divná žena s vycpaným břichem se ale chovala naprosto přirozeně, byla milá, usmívala se…

vvv

Chvíli jsme vedly zdvořilou konverzaci o počasí, dovolených a podobně, až mi sama hlavní aktérka mou roli ulehčila. „Prý jsi přišla proto, že se zajímáš o mé miminko, jak to s ním prý vypadá?“

Hrdlo se mi v tu chvíli sevřelo, měla jsem silnou potřebu útěku, ale uklidnila jsem se a začala jsem potichu, ale snad vyrovnaně mluvit: „Přesně tak, Deniso, ráda bych věděla, jak se tvému dítěti daří, kdy se má narodit a tak.“
Denisa se usmála, chvilku se dívala do země a pak mi přímo do očí odpověděla: „Celou svou bytostí doufám, že se mé miminko má dobře, už by mu byly skoro tři roky, ale vím, že u mě je mu dobře.“
Věděla jsem od Markéty, že Denisa před třemi lety potratila, ale samozřejmě jsem netušila, jak bude reagovat. Žena, která seděla naproti mě, ale působila velmi vyrovnaně, klidně. Její krásná, něžná tvář si toho musela mnohé vytrpět. Cítila jsem, že je ráda, že se o ni konečně někdo zajímá, bylo mi velmi úzko, nabrala jsem sil a napřímo se jí zeptala: „Deniso, je mi to strašně líto. To s tvým dítětem. Jak se to vlastně stalo?“
Nevím, co všechno ti Markéta o mně řekla, ale o Klárku jsem přišla poté, co mě můj bývalý zbil. Všichni to o něm věděli, jaký je to ochlasta, jen já jsem se slepě zamilovala a nevnímala názory ostatních. To, že zabil Klárku, mu nikdy neodpustím, nikdy!“ Denisa vstala a šla nám pro něco studeného k pití.
Dáte si Fantu, Colu, nebo džus?“ Byla jsem strnulá, neschopná jakéhokoliv slova. Markéta tupě zírala do stropu, nezúčastněně si prohlížela obrazy v obývacím pokoji a já se cítila naprosto bezradná.

Denisa se po chvíli se strnulým úsměvem na tváři vrátila, položila před nás tři skleničky pomerančového džusu, začala si hladit své vycpané břicho a bez jakékoliv pobídky pokračovala:“Klárku budu vždycky milovat, doufám, že je jí u mě dobře, pečuju o ni, jak nejlépe to jde. Snad cítí mé teplo a srdce, které tluče jenom pro ní. Nevím, jak jinak jí to vynahradit…“ Denisin hlas se chvěl, po tváří se jí začaly kutálet slzy.
„Deniso, víš, jsem tu proto, abych ti pomohla. Chtěla bych tvůj příběh zveřejnit a pomoci ti. Chci, abys věděla, že nejsi sama, že my všichni ti rádi pomůžeme, chci o tobě a Klárce napsat.“

Denisa se napřímila, vstala, stále si své břicho hladila, když v tom ze svých dlouhých šatů vytáhla obyčejný květovaný polštář a pronesla: „Zabila jsem ji, nám už nikdo pomoci nemůže.“ A polštář si přitiskla do své náruče a začala plakat. Nemusím snad dodávat, že jsem seděla jak opařená, neschopna ze sebe vydat jedinou hlásku. Markéta se sebrala, šla Denisu obejmout, ale ta jí požádala, ať odejdeme. „Běžte pryč, nechte nás prosím o samotě!“

ffff

Udělaly jsme tak, jak si Denisa přála. Nemělo smysl se s ní v daný okamžik bavit. Bolest, kterou Denisa cítila, začala svírat nás všechny, snažila jsem se k ní aspoň na chviličku přiblížit a ubezpečit, že ve své situaci není sama. Denisa už ovšem nevnímala. „Prosím, nechte nás teď už o samotě, běžte pryč!“ pronášela tichým plačtivým hlasem Denisa. Rychlým krokem s pocity, které nedokážu, odpusťte mi, přesně definovat, jsme zamířily do předsíně, rychle jsme nazuly tenisky a zabouchly za sebou dveře. 

„Musíme jí pomoct,“ pronesla asi po deseti minutách Markéta, já jsem jen tupě přikývla, obě jsme byly jako omráčené.

Jsem tedy rozhodnuta tak učinit! Její život se dále nesmí ubírat tímto směrem. Momentálně vyhledáváme Denise odbornou pomoc a chystáme se ji v brzké době opět navštívit…

Čtete také:

Reklama