12. června 1929 se manželům Otto a Edith Frankovým narodila malá Anne. Do roku 1933 žila rodina spolu s Anninou sestrou v Německu. Po nástupu nacismu Frankovi raději zvolili emigraci. Usadili se v Amsterodamu. Zprvu se jim vedlo dobře. Zlom nastal v květnu 1940, kdy Němci rychlým útokem připojili Holandsko k nacistické říši. Frankovi, jakožto židovská rodina, od té doby museli dodržovat řadu ponižujících zákazů a příkazů – nesměli řídit automobil, jezdit na kole, používat hromadnou veřejnou dopravu, navštěvovat kina, koupaliště, sportoviště, vycházet po 20 hodině ven...

Přes všechna tato absurdní opatření běžel život mladičké Anne relativně normálně. Chodila do školy, hrála si s kamarádkami, pokukovala po chlapcích. Ke třináctým narozeninám dostala od svých rodičů, kromě jiných dárečků, sešit v pevných deskách. Jelikož toužila stát se velkou spisovatelkou, začala do něj zapisovat své zážitky, postřehy, nálady, vyznání. Vše formou imaginárních dopisů adresovaných „Drahé Kitty“. Psala o kamarádech a kamarádkách, stolním tenise, zmrzlině…

Život v Holandsku byl čím dál těžší. Začalo docházet k častějšíma a častějším raziím na Židy. Celé rodiny byly posílány do východní Evropy, kde Židé (a nejen oni) umírali buďto udřeni v pracovních lágrech, ve vyhlazovacích táborech následkem nedostatku jídla, nemocí, nebo v plynových komorách. Otec rodiny, pan Otto Frank, měl poměrně jasnou představu, co se s transportovanými lidmi děje. Dokud ještě pracoval, zřídil v budově kanceláří úkryt pro svou rodinu. Úkryt se stával z několika místností, vchod byl zamaskován knihovnou.

6. července 1942 na sebe Frankovi oblékli několik vrstev oblečení (s kufry by mohli vzbudit podezření) a vstoupili do prostor, které pro ně byly na dva roky domovem. Po všechny ty měsíce nikdo z nich ani na malý okamžik úkryt neopustil. Později se k nim přidali ještě další uprchlíci – manželé Van Daanovi, jejich patnáctiletý syn Peter a starší zubař Dussel. Nějakou dobu se stravovali ze zásob konzerv, které pan Otto dříve nanosil, později jim jídlo nosili přátelé z kanceláře. Jelikož jídla bylo v té době v Holandsku málo, často byli nuceni jíst několik dní jen jednu potravinu (např. zelí). Přátelé je také informovali o vývoji války. Když v 8h30 začala v kancelářích pracovní doba, uprchlíci se museli posadit do obývacího pokoje a mlčet. Žádná voda, záchod, přecházení, a to až do doby, kdy všichni zaměstnanci odešli do svých domovů.

Anne se odreagovávala psaním deníku . Popisovala nálady a napětí mezi osmi lidmi, kteří jsou nuceni žít v těsném prostoru. Psala o hádkách s rodiči, o tom, jak jí vadí některé názory dospělých. Později o milostném vzplanutí ke „spoluvězni“ Peterovi. A taky hodně snila o své budoucnosti. O tom, čím a jaká bude, až vyroste…

Dvakrát strnuli všichni v úkrytu hrůzou z razie, dvakrát si mohli oddechnout. Jednalo se jen o běžné zloděje. 6. června 1944 došlo k vylodění v Normandii. Všichni věřili v rychlý konec války. Anne předpokládala, že se v září opět vrátí do školy.

4. srpna 1944 byli Frankovi udáni tajné policii. Ta je vyvlekla ven. Anne a její mladší sestra byly poslány nejprve do tábora v Osvětimi, později do Bergen Belsenu. Tam obě dívky v březnu 1945 zemřely na následky tyfu.

Otto Frank byl jediný z osmi ukrývajících se, kdo se dočkal konce války. Vrátil se do Amsterodamu. Přátelé, kteří dříve nosili Frankovým jídlo, vzali Annin deník k sobě a po válce jej předali otci.

Tyto autentické a pohnuté zápisky byly poprvé publikovány v roce 1947. Deník Anne Frankové, jedné z více než 6 miliónů obětí, je symbolem utrpení lidí v době nacismu.  

    
Reklama