Nejhorší na těhotenství jsou prý poslední dva měsíce. Netěšila jsem se na ně, proto mě asi příjemně překvapily. Se zpočátku překážejícím břichem jsem se za tu dobu už docela sžila a jiné obtíže se mi celkem vyhýbaly, nepočítám-li kilometry nachozené po nocích na trase postel–wc.

 

Na další (sebe)pozorování a velké přemýšlení naštěstí čas nezbýval. Během července jsem ještě přemlouvala Pana Miminka, aby setrval na svém dosavadním stanovišti. Neměli jsme totiž přestěhováno. A tak jsem balila náš pražský byt do pytlů a krabic, abych ho těsně před koncem července vybalila o čtyřicet kilometrů dál.

 

Do Prahy jsem se však vrátila. Týden před stanoveným termínem porodu, který padl na 8. 8., jsem osídlila naši (teď již bývalou – a že mi bude sakra chybět!)) obří sedačku s plánem čtení, spaní a cpaní se vysokokalorickou stravou, zejména zmrzlinou, kterou jsem poslední týdny hltala po kilech.

 

To už se začaly ozývat první nervózní telefonáty: „Tak co jako? Už? A kdy to bude?“ Nicméně jsme se se Stvořitelem nenechali zneklidnit a každý večer jsme sjížděli nejnovější filmovou produkci. A jestli vás zajímá vítěz nevypsané soutěže, tak vězte, že jde o film Falon. Odehrává se ve vězení, hraje v něm už poněkud přestárlý Val Kilmer a má dost ponurou atmosféru. Detaily po mně nechtějte. Už v jeho dvou třetinách jsem si říkala, že něco je jinak, že ty bolesti nejsou jen tak a že možná... do dne D v tu chvíli zbývaly necelé čtyři dny.

 


Do porodnice jsme přijeli taxíkem před pátou ráno. Já, Stvořitel a před dvěma týdny sbalená taška. Rychlá prohlídka, monitor („No, kontrakce máte teda pěkný...“), pár podpisů na různý papíry, podle kterých si s váma v porodnici můžou dělat, co chtějí, a pak čekání.

 

Stvořitel odjíždí domů a ještě do zaměstnání dovyřídit pár pracovních záležitostí a já mám za úkol chodit po chodbě sem a tam. Není to nic moc, v chodbě je dost průvan a málo místa. Ale chodím (a občas se zastavuju a opírám a vydýchávám), co taky jinýho... pořád se to dá v pohodě vydržet.

Pak se mě přijdou zeptat, jestli budu chtít epidurál. Nehraju si na statečnou a souhlasím. Zatím to sice tak moc nebolí, ale vím, že přijdou chvilky, kdy bych se za opačné rozhodnutí možná proklínala.


V deset dopoledne konečně můžu na sál. V deset patnáct přijde doktor a píchne mi plodovku. V deset dvacet se modlím, aby anesteziologovi ta cesta netrvala tak dlouho. „Tak se podíváme, jestli vám ten epidurál ještě můžeme dát...“ Málem se mi zastavilo srdce, ale dobře to dopadlo. Nobelovku pro vynálezce epidurálu.

 

Konečně ke mně pustili i Stvořitele. Následuje dlouhé čekání, během něhož do žíly dostávám střídavě antibiotika a oxytocin. Necítím skoro nic, a tak poslouchám Stvořitelovy legrácky a po probdělé noci místy usínám.

 

Moc to nepostupuje. Zkouším vstát, třeba by pomohla gravitace, ale hodně se mi točí hlava, tak si zase lehám a dostávám další dávku oxytocinu. Pan Miminko si přesto vede celkem dobře, jsem napojená nonstop na monitoru, takže jeho ozvy pořád posloucháme.

 

 

I když se to nezdá, čas utíká docela rychle. Chemie odvedla dobrou práci a v jednu už jsem připravená na poslední fázi. Nakonec to netrvá tak dlouho. Pan Miminko, od této chvíle náš syn Václav, se narodil přesně ve 13:32 hodin.

 

Když mi ho poprvé ukážou, tak jenom zírám, protože to vůbec nechápu. Takovej velkej? Kde jsem ho celou tu dobu měla? Stvořitel odchází „kontrolovat“ dětské sestřičky a já se trochu vzpamatovávám. Když se pak můj muž vrací se zabaleným Vendou v náručí, má ve tváři výraz, který jsem u něj ještě nikdy neviděla. Strká mi ho do náruče a div že nebrečí. „Je velkej a krásnej. Povedl se,“ říká roztřeseně, ale vůbec nemusí. Vidím to totiž sama.

 

Pak pár telefonátů a smsek. Super, že nás šťastných je hned víc. Kamarádka Bára píše: „Paráda, máš to za sebou...“ Tomu se musím smát. Tak nějak tuším, že to mám spíš před sebou. Na dlouho. Na furt.

 

Teď jen zbývá to vychovat...

 

Všechny díly deníku maminky Adély najdete ZDE.

 

Reklama