Položila jsem dceři obligátní otázku: „Co bylo ve škole?“  „Nic zvláštního,“ obligátní odpověď. „Psali jsme slohovku.“ Zastříhala jsem ušima: „Na jaké téma?“ To víte, dobrých témat není nikdy dost. „Den, na který nikdy nezapomenu.“ Hm, dobrý, sem s ním na Ženu-in.

Téma široké, pod které se vejde mnoho událostí vážných, veselých, tragických i šťastných.
„A na který den nikdy nezapomeneš?“  „Na den, kdy nám spadnul barák..." Spadla mi čelist, ani jsem netušila, že ji to tak zasáhlo, bylo jí dvanáct. Také se mi ten den, nebo vlastně noc, vryla hluboko do paměti a nic už ji nevymaže. Byla jsem tenkrát s dětmi u mojí mámy. Ve tři hodiny mě vzbudil telefon a v něm zlomený hlas mého muže oznamoval, že už se nemáme kam vrátit, přišli jsme o všechno. Tu noc už jsem neusnula, objímala jsem své děti, mámu a hlasitě plakala.

Nemáte tam něco veselejšího?
Je zvláštní, že čím jsem starší, tím víc se mi vybavují dny tragické. Čím to je? Někde jsem přece četla, že lidská paměť je zařízena tak, že špatné zážitky ukládá hlouběji, aby ty příjemné mohly snáze vyplavat. Díky tomu třeba zapomínáme na porodní bolesti a s dojetím vzpomínáme na chvíli, kdy jsme poprvé v náručí držely své dítě. To je den, na který nezapomene asi žádná matka.

Pak je spousta dnů zdánlivě obyčejných.
Pro mě třeba ten, kdy jsem poprvé spatřila moře. Ta neuvěřitelná energie, neustále se převalující hmota a nekonečný prostor na mě zapůsobily tak mocně, že jsem si připadala jako zrnko písku ve vesmíru. Nebyl to negativní pocit, ale dosud nepoznaná pokora a obdiv k přírodě.

A teď je řada na vás. Zapátrejte v paměti a rozepište se více, milé ženy-in.

Na jaký den nikdy v životě nezapomenete?
Byl šťastný nebo tragický?
Je spojen s dětstvím, nebo se udál nedávno?
Poznamenal váš další život?
Chtěla byste raději zapomenout?
Nebo je víc těch šťastných?

Svěřte se a my se vám odměníme dárkem.




Reklama