Letos - 8. října -  to bylo šest let, a já si to přesto pamatuji tak živě.

Jela jsem s mámou a ségrou na chalupu, chlapi (táta a bratr) zůstali doma. Víkend jsme si, takto odděleně, skvěle užily a byl čas jet domů. Vtom zazvonil mamce mobil. Zvedla jsem to já, protože mamka byla venku, a na displeji svítilo „volá táta“.

Tátův jindy veselý hlas však zněl nějak divně. Se mnou se nechtěl bavit, trval na tom, že mám sehnat mámu, ať je kdekoli. Doběhla jsem pro ni a sledovala její hovor s otcem. Tedy – dá se říci hovor? Ona jen mlčela a po pár minutách propukla v neuvěřitelný pláč, upustila mobil na zem a zhroutila se na židli.


Po našich prosbách, ať nám prozradí, co se stalo, začala bolestně líčit událost, která se ten víkend stala a která celé naší rodině změnila život. Bráška, který se rozhodl oslavit své patnácté narozeniny, které měl mít za dva dny (narodil se 10. 10. v deset hodin), se opil a… nechci to vyprávět úplně do detailu, protože to doposud moc nechápu, prostě spadl sice z nepříliš velké výšky, avšak tak nešikovně, že si zlomil obratel a přerušil míchu. Byl odvezen do nemocnice, kde bojoval ne-li o život, tak určitě o to, aby mohl chodit.

             
Nebudu to protahovat – boj o život vyhrál, chodit však nezačal ani po tolika měsících strávených v rehabilitačních zařízeních, kdy naše víkendy sestávaly z návštěv brášky v těchto pro mě depresivních ústavech. Jeho nohy definitivně nahradil invalidní vozík.  

Dnes je mu 21 let (je o rok a půl mladší než já), a ačkoli mám při psaní těchto vzpomínek slzy v očích, má tento příběh šťastný konec.

Bratr se rozhodl, že se nezahrabe doma v slzách a smutku z toho, že už se nikdy nepostaví na vlastní nohy. S pomocí otce, který v mládí házel diskem,  se vrhnul na sport a jde mu to! Loni skončil stříbrný v hodu diskem na Paralympijských hrách v Aténách, čemuž přímo na stadionu přihlížela celá naše rodina.

             

Jsem šťastná za bráchu, že dělá to, co ho baví, že se díky sportu podívá do zemí, které by asi jinak nenavštívil (už teď se těší na OH 2008 do Pekingu), setká se se spoustou zajímavých lidí (ačkoli se nemůžu zbavit dojmu, že si politici zvou paralympioniky jen proto, aby vrhli dobré světlo na svoji osobu), zkrátka že absolutně neexistuje důvod, aby bráchu kdokoli litoval. A proč taky? Vždyť žije jako kdokoli z nás – řídí auto, chodí do kina, do posilovny…

A navíc – on jakýkoli soucit fakt nemá rád!

 

Hanka


Hanko, přeji bratrovi, ať z Pekingu přiveze zlatou!!!

Posílám Vám za Váš příspěvek přípravek Pharmaton Activit, je na Vás, zda ho budete užívat Vy nebo bratr.


editorka Mira


Znáte osobně lidi, kteří se dovedli poprat se svým osudem a žijí tak jako Hančin bratr? A co Váš názor na politiky, kteří se ukazují po boku paralympioniků?

Téma na pondělí:
Zdravotně postižení
Máte ve svém okolí zdravotně postiženého?
Jak vnímáte tyto lidi?
Existuje něco, co vám na nich vadí?
Jsou diskriminováni?
Znáte příklady jejich integrace do společnosti?
Podílíte se na pomoci zdravotně postiženým a jak?

Napište nám a my ty nejzajímavější příspěvky odměníme dárečky!
redakce@zena-in.cz

Reklama