Bulvár

Den blbec: Když se daří, tak se daří

silly

Jak často telefonujete se svojí rodinou, přáteli nebo partnery? Vytočíte jejich číslo, když jim něco nutně potřebujete sdělit, nebo zavoláte zkrátka i jen tak? U mě už je to takový pravidelný rituál, kterým si krátívám dlouhou cestu domů z nádraží. Když jsem se posledně rozhodla využít přítele, vlastně přítelkyni, na telefonu, bylo mi během několika vteřin jasné, že tohle si rozhodně nenechám pro sebe.

Ačkoli zastávám názor, že soukromé hovory na veřejnost nepatří, tady jsme se (obě) rozhodly udělat výjimku. Pokusím se vše převyprávět.

Nečekaná návštěva

„Nemusí bejt ani pátek třináctýho, úplně stačí sedmýho k tomu, aby měl člověk den totálně na ho…“ vychrlí  se na mě ze sluchátka dřív, než stihnu alespoň pozdravit. „Mně začal den blbec už předešlého večera.“ Tehdy se krátce po dvaadvacáté hodině uhodila do lokte, a protože je to hodina, kdy morálka televizního vysílání i kultura vyjadřování rapidně klesá, provětrala si také svůj slovník. „Jojo, ještě nějaká návštěva by se hodila,“ dodala cynicky. O půl jedenácté někdo zazvonil u dveří.

„Normálně tam stála moje ségra a její dvě malé děti, že prý byli na výletě a nestíhají vlak domů, takže u nás na víkend zůstanou. Víkend se protáhl na pět dní, jak jsme později zjistili. Miluj bližního svého, řekla jsem si místo toho, abych ji poslala do míst začínajících na prdel.“

A jako každý dobrý skutek, i tento byl po zásluze potrestán.

Bez klíčů není bytu

Když se byt vylidnil a všichni kromě oné dobrotivé duše milující bližního svého vyrazili na výlet, zazvonil telefon. Byl to strýček, který volal, že u vody chytli víc ryb, než dokážou jejich žaludky pojmout, a že dva kapříky přiveze i jim. Vzala tedy psa, igelitku a šla čekat před dům. Dorazil brzo. Na čemž, jak vzápětí zjistila, stejně vůbec nezáleželo.

„Jdu ke vchodu, sáhnu do kapsy, že si odemknu, a kapsa prázdná. Druhá taky. Telefon doma na stole, takže mi nezbylo nic jiného než počkat, až se zbytek rodiny vrátí z výletu. Hodinu jsem stála venku se psem na vodítku a rybami v tašce, které se na rozpáleném poledním slunci začínaly samovolně udit. Ten smrádek z nich se linul přes celé sídliště a já se tvářila, jakože to ke mně nepatří.“

Nakonec se domů přece jen dostala.

Do třetice všeho špatného

Jak se říká, do třetice všeho dobrého i zlého. Někdy však to dobro zapomene přijít, a tak se dočkáte převážně toho špatného.

Ryby byly skoro hotové, když si všimla, že není dost chleba. Vrazila proto nejmladší (14) dceři do ruky tisícovku a poslala do nejbližšího krámu pro pečivo. „Vrátila se mi s chlebem a slzami v očích. Že jí Vietnamka (široko daleko nikdo jiný ani obchod nemá) vrátila na pětistovku a hádala se s ní, že v žádném případě neplatila tisícovkou.“

Ve sledu událostí za uplynulých 24 hodin celkem logicky připomínala spíš papiňák než příčetně myslící bytost. Podle očekávání vypustila páru právě v onom obchodě. „Tak jsem si tam na ni řvala a nenechala ji ani nadechnout, připadalo mi, že se přede mnou už takhle drobná Asiatka ještě zmenšuje. Ve chvíli, kdy jsem se potřebovala nadechnout já, přerušila můj slovní průjem. Ale to není moje kasa, povídá zírající na účtenku. Chtěla jsem začít někoho škrtit.“

Zbystřit rozum pomohlo několik hlubokých nádechů. „Pak mi to došlo. Ony jsou tu krámy dva. A já celou dobu řvala na špatnou Vietnamku. Vyřítila jsem se tedy z jejího krámu a jala se tentýž výstup zopakovat o dům dál. „Pani, já jsem se modlila, aby se vrátila, já jsem si toho hned všimla!“ snažila se argumentovat. Už jsem ani neměla náladu to řešit, jenom jsem jí v decibelech rockového koncertu převyprávěla dceřinu verzi.“

Nicméně pětistovku zpátky dostala. „To mě aspoň trochu uklidnilo. Cestou zpět jsem se ještě stavila v předchozím obchodě, abych se omluvila. Čekala jsem, že tam na mě bude čekat celý rodinný klan s katanami v rukách. Naštěstí tam byla pořád jen ta jedna osoba.  Moji omluvu dokonce přijala s úsměvem.“

Doma už v troubě čekala ryba, která získala lehce africký odstín…

Měla jste také někdy den blbec? Napište nám ho do diskuze. Nejlepší příběh odměníme.

   
18.08.2009 - Blog redakce - autor: Eva Soukupová

Komentáře:

  1. avatar
    [8] Krišpína [*]

    V době pracovní nouze jsem vzala zavděk místem v potravinách. Dostala jsem důvěru vedení a každé ráno odemykala jako první obchod. Do práce jsem to měla asi 3km a tak jsem se domluvila s pekařem, který nám vozil pečivo a jezdil kolem našeho domu, že mě ráno sveze. Bylo to oboustranně výhodné, on nemusel čekat až přifrčím vlakem a já jsem pohodlně dojela do práce. Jednou mě varoval, že druhý den nepojede on, ale jeho kolega, který ale celou situaci zná, takže nemusím mít obavu, vše zůstane při starém i s odvozem. Ráno jsem jukla z okna, dodávka stála na svém místě. Otevřu dveře spolujezdce a zahalekám :"čekáte na mě?". Neznámý řidič rozpačitě přikývl, že zřejmě ano. Tak jsem naskočila a vyrazili jsme. Po chvíli mi přišlo divné, že necítím žádnou vůni pečiva. Znejistěla jsem a opatrně se zeptala, jestli veze pečivo. Zkrátím to, nevezl! Auto měl plné hadrů do "sekáče" a čekal na někoho jiného. Do práce jsem přikvačila s vyplazeným jazykem po svých. Nu což, zasmáli jsme se tomu a já už se těšila na svoji další večerní hodinu orientálního tance. Jela jsem ještě s kamarádkou, já řídila. Nevím co mě to popadlo, ale když jsem ve městě uviděla v dáli policejní hlídku, zvesela jsem zapěla :"no tak vidíš Máňo, přece jsme tě lízli, tohle jsi nám holka dělat neměla.." Následoval výbuch smíchu, až se můj stařičký citroen nakláněl ze strany na stranu. No a co myslíte, lízli nás! Dost dlouho jsem vysvětlovala, že jsem opravdu před jízdou nepožila a jsem jen veselá řidička. Hodina tance uběhla a my se vracely domů. Byla už tma, tak jsme usoudily, že si na sobě necháme taneční kostýmy, přece nikde nevystupujem, tak na co se zdržovat. Hustě pršelo a já přes protijedoucí auta přehlídla na silnici díru jako vrata. Následovala rána a pak :"proč brzdíš, jeď dál", "nemůžu, nemám kolo!". V těch úžasných tanečních sukýnkách jsme vystoupily a mobilovaly o pomoc. Než přijela, tak u nás zastavilo auto plné ztřeštěných kluků, co nás zřejmě považovali za místní šlapky a ptali se nás, kde tady máme švestky. Já přemýšlela, kde je švestková alej, kámoška kde je hospoda U švestky. To, že hledají policajty nás nenapadlo. Konečně jsme měly opravené vozidlo a za sebou přednášku o tom, že rychklokurzy v autoškole jsou na nic, když sotva najdu v autě rezervu a neumím jí ani vyměnit. Vyřízená jsem se doplazila domů a byla ráda, že jsem konečně v bezpečí postele. Můj den blbec tím ale neskončil. Ráno na mě můj drahý civěl jako na blázna, protože před domem potkal místního bezdomovce v mých kalhotách! Jak jsem šla potmě domů, tak jsem si nevšimla, že mi upadly. 

    Jak pravila moje kamarádka : Kurev devět svinskejch, svinsky svinutejch, tohle byl zase den!

    superkarma: 0 18.08.2009, 22:06:14
  2. [7] AndyC@email.cz [*]

    Když už má být den blbec, tak se vším všudy! A takový den blbec jsem zažila tři dny před Štědrým dnem. Ráno jsem vstala, a jelikož i moje drahá polovička měla stejnou cestu jako já, nabídla se, že mě ráno odveze do práce. Už už jsem si plánovala, jak si nadělám půl hodinky k dobru, a jak stihnu koupit poslední drobnosti pod stromeček, ale nic se nemá plánovat dopředu.

    Ráno přijdeme k autu, ale ouha, zámky u dveří přimrzlé a vůbec nešly otevřít.  Tak trochu jsme byli poučeni  z minulých nezdarů, a proto manžel otevřel zadní okénko u kufru s tím, že se touhle škvírou protáhneme do auta. Moc jsem z toho sice nebyla nadšena, ale nic naplat! Bum! Práskla jsem se do hlavy a  na okamžik se mi zatmělo před očima. To však nebylo všechno! Aby toho nebylo málo, zašprajcla se mi noha za sedadlo a né a né ji vytáhnou. Manžílek vyprskl smíchy! Ale kdo se směje naposled, ten se směje nejvíc.

    V autě jsme seděli jako dva hříbečkové, on za volantem, já na místě spolujezdce a civěli před sebou na zamrzlé čelní sklo, přes které nebylo nic vidět. Co teď? My, dva v autě, bez možnosti dostat se ven a sklo evidentně potřebovalo před jízdou oškrabat…

    Nenapadlo nás nic jiného, než stáhnout okénko u řidiče a sklo alespoň do poloviny oškrabat. Povedlo se! Manžel se na pokraji svých sil skulil do sedadla a chtěl okénko povytáhnout zpět. To se však o kousek uhnulo. Zkusil jej vrátit zpět. Povedlo se. Vytáhl jej o kousek výš, ale okénko v tu chvíli prostě chtělo zlobit. Narovnal ho tedy zpátky do správné polohy, a aby se už nehnulo, jednou rukou ho přidržoval a usměrňoval, druhou pomocí páčky sunul nahoru.  V tom se ozvala obrovská, dunivá rána! Okénko se rozletělo na spoustu malých kousíčků!  Manžel nadával jak Turek, jak jen ohromeně koukala na místo, kde kdysi bylo okénko.

    Tohle jsme tedy opravdu nečekali, seděli jsme vedle sebe jak dvě trubky, koukali jeden na druhého. Co teď? Venku pod nulou, ke všemu padal sníh a dlouhá cesta před námi. Jízdě jsme se však nevyhnuli, museli jsme. Dvacetiminutová jízda vůbec neutíkala, a my dva div nepřimrzli k sedačkám.

    Jakmile jsme však dorazily do Pardubic, tím to pro nás všechno ještě neskončilo. Zámky po cestě nerozmrzly, naopak, snad ještě víc zamrzly. Já jsem musela nějak vystoupit z auta a jít do práce, manžel naopak musel zajet do autoservisu. Ale jak ve městě vystoupit, aniž bychom na sebe strhli pozornost okolí?

    Ještě že jsem si vzala tak taktního chlapa, který mi zajel do podzemních garáží obchodního domu, abych se tam tak mohla skrz okénko řidiče vysoukat ven z auta. Ovšem jak na potvoru, o půl sedmé ráno, museli lidi courat pro auta na parkoviště, a my s manželem tak vypadali jako zloději aut.  A když se nejvíc kolemjdoucí dívali, musela jsem zrovna lézt z okénka a následně odebírat od manžela svoji kabelku s igelitkou, manžel pak kvapem odjel autem a já zmizela v dáli v ruchu velkoměsta…

    superkarma: 1 18.08.2009, 17:42:21
  3. [6] Anai [*]

    Dny - blbce mám pravidelně, ale jelikož to není nejpříjemnější zážitek, tak zas rychle zapomenu, takže příběh dohromady nedám.

    superkarma: 0 18.08.2009, 16:52:46
  4. avatar
    [5] wtipna [*]

    Věrulinka — #4 Sml52Sml52Sml52

    superkarma: 0 18.08.2009, 12:31:04
  5. avatar
    [4] Věrulinka [*]

    Musím začít od začátku Sml30

    Po celý svůj život jsem toužila po bydlení na venkově. V dětství jsem každé prázdniny prožila u babičky a právě na venkově, kde mi bylo nejlépe, jinak jsem bydlela ve městě.

    Posledních 7 let před událostí, která bude následovat, jsme s manželem měli pronajatou zahrádku v zahrádkářské kolonii, kde jsem byla moc spokojená, ale nebylo to moje.

    To by se dalo udělat, toto a toto, ale vždy přišlo na větu: ale není to naše, kašlu na to.

    Moje touha začala nabývat větších rozměrů a já se rozhodla a navtrhla manželovi, co by jsi říkal, kdyby jsme prodali byt v Praze a koupili nějaký levnější domeček na venkově.

    Ano, okamžitě souhlasil a já ihned dala inzerát a vše vyšlo a jsme na venkově konečně.

    Konečně proč den blbec:

    Stěhování bylo naplánovaný na 18. července, byla to sobota.

    V pátek den před stěhováním, bylo krásný počasí, říkám si, doufám že to vydrží i zítra.

    Ale přání a skutečnost, se často rozcházejí, tak i v mém případě.

    V sobotu vstávám a byla jsem v úžasu, ano leje a leje a strašně.

    To byl první šok a moje nálada neskutečného natěšení na stěhování, byla pryč.

    Manžel: neboj se, ono přestane pršet, ale můj pohled na nebe, plné vody a šedých mraků, mi jasně dával najevo, že bude pršet celý den.

    V 8.00 měli přijet stěhováci, na ulici zátaras pro stěhováky byl připraven.

    Ono 8.00, nikde nikdo, ono 8.15, nikde nikdo.

    Konečně před půl 9 se objevili, než zaparkovali, než se rozhlédli po bytě, to všechno budemem nakládat? zněla jejich otázka, už mi opět nebylo dobře.

    Měla jsem 100 chutí, říci né, to za námi poběží, co nenaložíte.

    Bylo 9.00 a hurá, začali nakládat na auto. Jsem si malinko oddychla, ale jejich rychlost mi připomínala španělský slimáky na bývalé zahrádce.

    Jenom jsem chodila k oknu a sledovala počasí, s větou v duchu, pane bože už přestaň pršet.

    Ne lilo a lilo.

    Konečně ve 12.15 minut jsme s manželem odjížděli od domu, vše naloženo a oni že přijedou, že cestu samozřejmě znají.

    Byli jsme u našeho, tedy mého vytouženého domku ve 13.15 a čekali na stěhováky.

    Když už bylo 14.00 mi začali nervy opět pracovat, nejen že stále prší, ale kde jsou, vždyť je to kousek cesty od Prahy?

    Mačkala jsem v ruce mobil, přímo jsem ho zahřívala, mám jim volat, nemám.

    Z jedné strany mi to bylo blbý, z druhý strany jsem viděla nabouraný auto a jiné další hrůzostrašné představy. Byli tam 3 lidi s řidičem a já viděla záchranku,  raději nebudu popisovat, moje představy.

    Konečně je 14.50 a stěhováci přijíždějí.

    Máme veliký vrata a vjezd až před dům, ovšem tím jak strašně pršelo, bylo vše romáčené a řidič říká, kdepak, tam já vjet nemůžu, bych zapadl, mám IVECO.

    A už je to tady zase, opět mi nervy pracovaly na plné obrátky, ach jo.

    No a když to budeme nosit od silnice, se nedoplatíte, povídá jeden ze stěhováků.

    Můj pohled byl zřejmý, říkám nedá se nic dělat, tak budemem platit více.

    Máme super nápad, říká druhý ze stěhováků:

    Moje oči hlatali, co z něj vypadne, ovšem ani ve snu by mi nenapadlo, to co jsem slyšela.

    Otevřeme okno a půjde to šupem oknem.

    To jsem už měla oči na vrch hlavy, jak se lidově říká.

    Nečekali ani na nějaké naše rozhodnutí a už otevřeli okno, auto přistavili k oknu a už stěhovali.

    Já jenom při představě lednice, pračky, myčky a vůbec nábytku, který je sice staršího data, přesto pro nás dva na stará kolena dostačující, prostě mi braly mrákoty.

    Ovšem řidič na práci nesáhl, no už to tak asi bývá, dva kluci, opravdu praví stěhováci, chlapi jako hory, sílu mohli rozdávat.

    Jeden na autě a druhý v domku, mu musel manžel i přesto, že plně inavalidní pomoc.

    Během ani né 1+1/2 hodiny to bylo vše vevnitř.

    Říkám si paráda, nejhorší máme za sebou.

    Tak nám zaplatíte, tady podepíšete, že je vše v pořádku, že jsme nic nerozbili.

    Jistě ano a šup už byli pryč.

    Další den chci zapnout pračku, pračka prala a prala do nekonečna, musela jsem jí hlídat a zastavovat vypnutím vody a proudu.

    Říkám si vem jí čert, v říjnu by jí letos bylo 19 let, koupím si novou.

    Zapnu myčku, nešla do ní voda a nešla.

    Opravář řekl, máte rozbitý programátor, zrovna dneska snad už bude opravená.

    Potřebovala jsem šít, mám stolní elektrický šicí stroj, koukám jako blázen, roh krytu rozbitý.

    Dálší maličkosti, už raději nemá ani cenu psát, ale zpětné zamyšlení, prostě to byl den BLBEC, ale jsem ráda, že to máme za sebou, tady se žije krásně.

    1. na komentář reaguje wtipna — #5
    superkarma: 0 18.08.2009, 09:22:08
  6. avatar
    [3] barkl2 [*]

    Sml36 nic nepotěší tak, jako neštěstí někoho jiného Sml30

    superkarma: 0 18.08.2009, 08:54:59
  7. avatar
    [2] wtipna [*]

    Supééér!!! Sml30Sml30Sml30

    superkarma: 0 18.08.2009, 08:50:43
  8. avatar
    [1] Věrulinka [*]

    Eva Soukupová : opravdu den B Sml79

    superkarma: 0 18.08.2009, 08:31:28

Profil uživatele




Registrace nového uživatele | Zaslat heslo

Komerční tipy

Novinky

Dnešní vydání

Nové v rubrice

Nejčtenější články

Poslední komentáře

Fotogalerie

Partner rubriky

Ankety

Výzkum žena-in.cz – téma bolest, horečka a nachlazení
Trápí vás exém? Zapojte se do testování RadioXar

Náš tip

Doporučujeme