Asi bych dnes neměla radši na nic sahat. Hned ráno po probuzení se mi totiž nic nedaří.

Začalo to tím, že jsem se na sebe v koupelně podívala do zrcadla a zjistila jsem, že teda opravdu nevypadám dobře…

A tak jsem přemýšlela, co se sebou provést, abych tuto přírodní nedokonalost, která dnes udeřila obzvlášť nemilosrdně, nějak zamaskovala.

„Uvařím si kávu,“ usoudila jsem moudře a v duchu jsem si plánovala, jak při popíjení toho ranního životabudiče důkladně promyslím, co tedy dnes se mnou.

A pak již následoval sled událostí, které samy o sobě nejsou nijak tragické, nicméně dokážou pěkně rozhodit naše sebevědomí….

 

Polovinu kávy jsem místo do skleničky vysypala na kuchyňskou linku, pak jsem si polila světlý koberec, na kterém je nyní tmavý kávový flek… spálila jsem si hu*u…. „Kurňa práce!“ zamlela jsem opařeným jazykem.

 

Ve sprše jsem si pořezala lýtko. Zatraceně, proč nejsou v módě chlupaté nohy! Zastavovala jsem krvácení, z vlasů mi kapala voda a moje psí slečna se velmi akutně dožadovala vyvenčení.

S mokrou hlavou jsem se šla projít po sídlišti a připadala si jak idiot.

 

Fénuju si vlasy… nějak to nejde, stále se mi nedaří vytvořit nějaký snesitelný účes. Ty vlasy si prostě dělají, co chtějí! Kašlu na to, prohrábnu kštici rukama a snažím se zachránit svou image vhodným nalíčením. Prásk! Řasenka se mi obtiskla pod oko! Vzteky nevidím…

 

Konečně vycházím z domu. Cesta proběhla poměrně normálně, akorát jsem zakopla při výstupu z jezdících schodů. Revizor! Hledám průkazku... taky máte v kabelce takový binec? Hledám, šátrám... revizor už si mne ruce, předpokládá, že mé usilovné přehrabování je jen maskovací manévr pro černou jízdu.

Zažívám první vítězoslavný okamžik z celého rána. Předkládám mu tříměsíční kupón a pádím do redakce.

Kávu si radši nevařím... bylo by to nebezpečné. Radši otvírám mejlovou poštu… BUM! Průser! V sobotu jsme mylně informovali o úterním Dni pro boubelky… který se konal před měsícem! Ač se posléze ukáže, že chyba nebyla jen na naší straně, přesto je mi velmi nepříjemně. Mrzí mě to… pláču. Slzy jako hrachy mi kanou po mých strhaných rysech a mění je v abstraktní mistrovské dílo…

 

To je teda den… bojím se, co bude následovat.

 

Také se vám někdy stalo, že jste měli chuť se zahrabat sto metrů pod zem? Mně se to stává docela často, ale dnes mám ten pocit nějak intenzivnější.

 

Napište mi o vašem Dni blbec! Není nad to, si hezky žensky postěžovat….

redakce@zena-in.cz

 

 

Všechny vás zdraví vaše  

Reklama