technic

Žít bez televize? Někteří z vás by to zvládli, někteří bez ní dokonce žijí a někteří by se televize nevzdali. Na tohle téma jsme si nedávno povídali v článku Televize? Ta je zbytečná.

A tak jsem si řekla, že to taky zkusím. Ovšem šla jsem ještě dál. Já jakožto „závislák“ na moderních věcech jako televize, mobil, počítač, MP3 přehrávač a tak dále jsem se rozhodla, že se jich vzdám na celých 24 hodin. Jediný elektrický spotřebič, který jsem si dovolila použít, byla lednice a sporák.

Začala jsem sobotu ráno.

9.15 První věc, kterou jsem hned po probuzení udělala, bylo máchnutí na noční stolek, zažitým pohybem jsem se chtěla mrknout na mobil, kolik je vlastně hodin, a jestli mě někdo nechtěl třeba vzbudit milou smskou. Byl vypnutý, skončil v šuplíku.

9.30 Zjišťuju, že dneska musím vynechat obvyklé žehlení vlasů. Sice si budu připadat dost neupraveně, ale přežiju to. Hůř už přežívám snídani. Obvykle si pustím ranní zprávy, zasednu k počítači a projdu si oblíbené stránky, sociální sítě, maily, zapnu icq, msn, skype… Jak teď proboha budu komunikovat s přáteli? A jak se dozvím, co se kde děje?

10.00 Končím vydatnou snídani a konstatuji, že „tenhle den bude pekelně dlouhej“. Abych na sebe byla co nejpřísnější, zakazuju si odpolední spánek, kterým bych dokázala zabít až pět hodin času. Obávám se, že večer skončím s tikem v oku a z nudy se budu snažit ulíznout si loket.

13.00 Dopoledne šlo celkem slušně zabít vařením oběda o několika chodech, na něž jsem našla recept ve staré kuchařce. Normálně bych hledala na internetu. Na mobil ani počítač nezbyl čas. Ovšem po obědě to začíná. Nevím, co s rukama, ani co s časem. Vyčítám si, že jsem tu novou knížku přečetla už včera.

13.45 Zvoním u sousedů, jestli si nechtějí zahrát Člověče, nezlob se. Chtějí. Bohudík. Přátelsky jsme si popovídali u kávy, utužili dobré vztahy a zabili hodinu mého času. Třikrát jsem prohrála.

15.00 Jsem opravdu dost nervózní. Myslím na to, co bych si zrovna napsala za status na Facebooku, s kým bych ráda chatovala a že bych si mohla vyměnit i pár veselých mmsek. Jdu se projít do zámeckého parku. Tam mě pro změnu velmi brzy začíná mrzet, že u sebe nemám foťák. Přišla jsem k letnímu kinu a dospěla k závěru, že tady asi na jiné myšlenky nepřijdu.

18.00 Zbytek dopoledne jsem trávila úklidem a hrami se svým psem. Musí mě milovat. Teď ale spokojeně spí. A mě podle očekávání nastává opravdová krize. Hlavou se mi honí různé věci. V televizi večer poběží několik filmů, které neuvidím. Přátelé na netu se diví, kde jsem. Jestli se stalo někomu něco z rodiny, dozvím se to až ráno a budu si to vyčítat. Jestli se na Zemi řítí obří meteorit, poznám to, až dopadne. Jak zabiju těch posledních pár hodin nudy?

18.20 Jdu péct buchtu. Po dvou letech. Zpívám si u toho, po půl roce.

19.15 Mám uklizeno, uvařeno, napečeno, nudím se. Ráda bych to řekla svým přátelům. Začínám si nervózně pohrávat se vším, co mi přijde pod ruku. Největší muka prožívám v obýváku. Je tu televize, počítač, rádio. Bojuji s nutkání vrhnout se na ovladač. Raději odcházím do ložnice, kde není nic, co by mě mohlo rušit.

19.35 Mám tu společnost, nese mi dokonce i lahev vína. Možná bude víc času si popovídat, když prakticky nemůžeme dělat nic jiného.

22.23 Od mluvení a smíchu už mě bolí v krku. Mám pocit, že bychom teď mohli vyřešit i hladomor v Africe. Jdeme do sprchy a zpátky do postele.

Neděle 9.30 Vstávám. Mám to za sebou. Bleskově zapínám mobil, hrnu se k počítači a až do oběda zjišťuju, co všechno mi uteklo.

Podtrženo, sečteno: Přes několik krizových okamžiků musím uznat, že tohle sebeobětování mělo i svůj přínos. Sousedi se v sobotu staví na další partičku „člobrda“, mám mnohem lepší představy o člověku, s nímž sdílím domácnost, o naší přítomnosti a budoucnosti. Možná by se vyplatilo dělat podobné blbosti častěji. ALE! Do dne bez techniky už dobrovolně nejdu!

Reklama