Spolu s našimi dvěma dcerami jsme našli docela rovnovážné rozdělení prací v domácnosti, byť dost zatěžující všechny tři ženské. Manžel dokončoval několik let nový domek - na nic jiného už síly neměl a my tři jsme zvládaly drobnou údržbu třípatrového šestipokojového domu. Naštěstí jsme bydleli nejprve v 2+1, postupně se však počet obydlených pokojů rozšiřoval, až jsme měli všichni svoje.

Kámen úrazu byl dlouhá léta zelený koberec s vysokým vlasem, hebkým a příjemným pro bosou nohu, odporným a nepříjemným pro úklidovou četu s vysavačem. V luxování si naše jinak ochotné holčičky střídaly každá jedno patro, po týdnu výměna první za druhé. To druhé totiž nemělo hebký a měkký koberec. V době, kdy ještě nebyly tak výkonné vysavače, byla tato práce skutečně za trest.

Jediný člověk, který nikdy nereptal proti luxování, byl můj muž takřka vlastní, ale ten - jak jsem předeslala - řadu let dokončoval podlahy, obklady, nátěry a malby.

Holčičky uznávaly, že nelze žít ve špíně, a každý týden trpělivě luxovaly. Věděla jsem samozřejmě, že s odporem, ale s jakým, to jsem se dověděla až po letech, při jedné návštěvě v Anglii, u naší prvorozené. Se zalíbením jsem se podívala na čistoskvoucí podlahy s minimem nábytku a jedním pracím bavlněným koberečkem pod stolem a uvolnila jsem nahromaděnou zášť povzdechem: „Tady se musí skvěle uklízet na rozdíl od nás..."
Obě berušky v tom okamžiku vystartovaly s překotným sdělením, že kdybychom dávno vyhodili tu šílenou, odpornou věc, ten hrozný zelený koberec, taky bychom to měli snadné.

Leč ani po létech jejich soužení jsme tak neučinili. Jen jsme jej rozmístili do méně frekventovaných částí domu. Luxuje ho můj manžel, stále je příjemný na chození na boso. Naše princezny ho však budou mít do smrti zafixovaný jako zavilého nepřítele, a jak to tak vypadá, s koberci ve svých domácnostech budou zcela jistě velice, velice šetřit.

Věra Hubená, vítězka kategorie: pomocníci v domácnosti v soutěži Příběh roku

Reklama