Slovo práce v každém z nás vzbuzuje spoustu různých pocitů, ale jak ji doopravdy vnímáme? Je pro vás nepříjemnou povinností, rezignovaně přijatou povinností nebo zábavou, která vás nikdy neomrzí? Předpokládám, že takových lidí, kteří by zvolili variantu poslední, asi moc není. Proč tomu ale tak je?

Vraťme se ještě do dětských let, kdy jsme si s ostatními dětmi hráli na učitele, doktory, letušky, či kosmonauty. V tomto sladkém nevinném věku jsme asi jen stěží mohli tušit, čím jednou budeme chtít být a hlavně, čím se nakonec staneme. Samozřejmě, existují mezi námi tací, kteří o svém poslání-povolání byli přesvědčeni již od raného dětství, kdy v bílém pláštíku pobíhali se špachtlemi do krku po pokoji a ubezpečovali své rodiče, že až vyrostou, budou z nich doktoři. Vystudovali úspěšně gymnázium a nakonec i složili Hyppokratovu přísahu a dnes léčí ostatní lidi. Bohužel takových šťastlivců moc není. Většina z nás po dětských hrátkách nastoupí na základní školu, kde bezstarostnost vystřídá puberta a otázky ohledně budoucnosti se posunou kamsi do pozadí, odkud se vynoří jako temný stín až před volbou střední školy. Kolik z nás ale v patnácti letech ví, jaké povolání chce zastávat? Moc ne, a tak se rozutečeme na odborná učiliště nebo utíkáme od povinnosti udělat toto rozhodnutí na gymnázium. Získáme tak další čtyři roky na to, abychom si ujasnili, čím vlastně chceme jednou být. Opět i v této fázi se mezi námi najdou tací, kteří se soustavně věnují nějakému sportu či jiné činnosti, u níž nakonec zůstanou, ale v porovnání s tou spoustou lidí na této planetě jich zase tak moc není.

Dostáváme se tak k maturitě a volbě vysoké školy, k dalšímu těžkému rozhodnutí, jež nepochybně ovlivní náš budoucí život. Zvažujeme každou možnou alternativu, a to i ty, které by nás nikdy předtím nenapadly. Do celého procesu se začne zapojovat i rodina a další ovlivňující faktory jsou na světě. Tak moc se snažíme vybrat si správně a vyhovět všem stranám, že zapomeneme na to, co si doopravdy přejeme, na náš sen. Nezáleží na tom, jak pošetilý se zdá být a jak banálně na ostatní může působit. Je to náš sen, a co je komu do něj! Pravda je, že existují rodiče, kteří své děti podporují v jejich snu a snaží se je podpořit, jak to jen jde. V drtivé většině z nás ale chtějí rodiče mít někoho, kdo je úspěšný, bohatý a šťastný. Zapomínají však, že věci, které dělají šťastné je, nemusí automaticky být to nejlepší pro nás. Myslí to s námi dobře, to nepochybně, jen je škoda, že vliv prostředí, rodina, rozum, plat a strach zabíjí naše sny.

Zamyslete se, čím jste chtěli být a co víte, že by vás bavilo dělat každý den a dělalo vás šťastnými. Nikdy není pozdě začít s něčím, co nás naplňuje štěstím. Je to kreslení? Zapište se do kurzu kreslení, udělejte si výlet do galerie a namalujte si něco pro radost. Bylo snad vaším přáním být herečkou? Zaregistrujte se jako kompars a nikdy nevíte, kdo si vás může jednou všimnout. Seznámíte se tak se slavnými lidmi a zaručuji vám, že při natáčení si užijete spoustu legrace. Nebo nacvičte s dětmi a jejich spolužáky divadelní představení. Přála jste si vystudovat módní návrhářství? Navrhněte si nějaké šaty sama pro sebe a ušijte si je nebo si je nechte ušít, třeba se vašim přátelům zalíbí a požádají vás, aby jste jim taky něco navrhla. Soutěž:penzion

Takže když si odmyslíme všechny povinnosti, nátlak rodiny, finanční ohodnocení a vše, co je rozumné, zbude nám to, co je správné! Možná mne nařknete z naivity a přehnaného optimismu, ale já to udělala a cítím se díky tomu šťastná. A co je v životě důležitější, než být šťastný a dělat lidi kolem sebe šťastnými, a jak můžeme dělat ostatní šťastnými, když nejsme sami šťastni? Najděte si čas na své sny a udělejte svět kolem sebe krásnější!!! 
                                                                                                                  
Čím jste si přála vždy být? Jaký je Váš tajný sen, svěřte se pod přezdívkou. :-) Věnujete se alespoň jednou za čas svému snu?

Reklama