Dnešní téma je pro mě jako stvořené k tomu, abych zde ze srdce poděkovala RODIČŮM mé NEJ kamarády Bachi (záměrně s měkkým i) za to, že JE !!! 

 

Je to už dávno, co se naše životy spojily a my se spřátelily už ve školce. Půjčovaly jsme si panenky a učitelce jsme česaly její krásné dlouhé blond vlasy. Pak jsme společně navštěvovaly  ZŠ, seděly spolu v lavici a nosily tehdejší módní výstřelky i co se brýlí týče  (dnes už k smíchu) …  viz. foto.  Vždycky jsme našly společné téma k diskusi a zabrousily do nejednoho kroužku. Po ZŠ se naše cesty rozdělily, ale víkendy jsme měly stále společné. Vypily jsme spolu naši první skleničku vína,  vykouřily první doutník, byly jsme spolu prvně na discotéce, poznaly jsme první lásky, první polibky a dnes už zná i mého prvního (doufám, že i posledního J) manžela.

Dnes žijeme každá v jiném městě a ani to nám nebrání se kdykoliv sejít na kafíčko, na pohárek a popovídat si o strastech a pastech života nebo o právě prožívaném  štěstí. A i když jsou naše životy v jádru odlišné, přesto máme tolik společného. Je nám … cet a  když se sejdeme, chováme se, jako by nám bylo …náct. Obě milujeme život, nové věci, nové zážitky a žádná sranda nám není cizí.

 

 

Tak proto, vážené čtenářky a čtenáři Ženy - in, chci poděkovat jejím rodičům, že ji stvořili, vychovali a udělali z ní takového člověka, jakým je. Člověka s velkým srdcem, láskou a obětavostí a hlavně s tím neupřímnějším úsměvem na tváři…

 

DĚKUJI, Heduš.


Milá Heduš,
hezky jste to napsala a pevně věřím, že stejně dobrou kamarádku má Bachi ve vás.
Mimochodem, která jste která?

          

Reklama