Na údolí se snesla tma. Vítr za okny proháněl spadané listí a horský potok tiše bublal. Ačkoli noc byla chladná, v chatě bylo příjemné teplo. Oheň v krbu praskal. Jelikož suchá polena rychle podléhala rozpínajícím se plamenům, Adam právě přikládal. Adam, třicetiletý podnikatel s úsměvem jako z reklamy a s hlubokýma pomněnkovýma očima. Adam ve sportovní soupravě, jehož štíhlé vypracované tělo by vyniklo snad  i v pytli od brambor. Adam, jehož hlas byl pevný a jistý. A v neposlední řadě i Adam, na kterého se celý večer lepila ta potvora Naďa. Kdybych mohla, vyškrábala bych jí oči. Ale já nemohla.

Petra, moje kolegyně z práce a zároveň nejlepší kamarádka, postavila skleničku od vína na krbovou římsu. Protáhla se a unaveně zívla. „Jsem úplně grogy. Půjdu si lehnout.“ Svého snoubence Pavla políbila na čerstvě oholenou tvář. Nám třem muselo stačit letmé, ale srdečné zamávání. Dveře lehce klaply. Potom jsme slyšeli vrzání schodů vedoucích do podkroví a všechno další splynulo s praskotem dřeva v krbu.

„A co my čtyři tady? Nechystáte se, doufám, taky na kutě…“ strachoval se Pavel. Měřil si nás zkoumavým pohledem. Pavel ponocoval často a ponocoval rád.

Nenápadně jsem se podívala na Naďu, která majetnicky a zcela bezdůvodně - alespoň dle mého názoru - objímala Adama. Nejevila žádné známky únavy. Blonďaté lokny jí padaly na ramena. Naďa byla pěkná. Ale hloupá. „To se teda nechystáme,“ odpověděla za nás za všechny. Moje naděje, byť minimální, se definitivně rozplynuly. Věnovala jsem jí kyselý úsměv, kterým ona před malou chvílí obdařila mě.

„Mám nápad,“ řekl Pavel prostě.

„Sem s ním. Jsem jedno velký ucho,“ zaradoval se Adam, který si taky nechtěl jít lehnout. Adam byl perfekcionista. Měl rád kvalitní věci a dobře odvedenou práci, zajímala ho kvalita, ne kvantita. Chata uprostřed horského údolí byla jeho a byla nádherná. Útulná, zařízená ve venkovském stylu.

„Budeme hrát kostky a bude se hrát o fanty. Aby to bylo zajímavější, utvoříme dva týmy. Já osobně navrhuji, ať hrají dámy proti nám chlapům.“

Ohrnula jsem horní ret. Ani jsem neměla radost z toho, že i Nadi sklapla čelist. Nechtěla se hnout od Adama. Ani o milimetr. „Takže normální striptýz. Má úcta, jdu spát.“ Rázně jsem vstala, přičemž jsem převrhla skleničku od vína. Naštěstí byla prázdná. Její obsah právě koloval v mých žilách.

Adam vstal ve stejném okamžiku jako já. Zastoupil mi cestu. „Počkej, přece nás tu nenecháš. Bude legrace, uvidíš,“ přemlouval mě. Měl bílé pravidelné zuby a jeho velké dlaně voněly dřevem.

„Nemusíš hned dávat oblečení. Fant může být i prstýnek, náušnice…“ Pavlovy argumenty byly logičtější a silnější, ale mě už přesvědčil Adam. Zůstala jsem. A co víc, tvořila jsem tým s Naďou. Šperky nosím zřídkakdy a té noci se mi na prstech lesknul jeden jediný prstýnek. Dárek od rodičů.

„Pravidla jsou jednoduchá: Kdo hodí míň, dá fant.“

„To je šílená hra.“ I Naďa pochopila, že se upsala Ďáblu. Ďáblu s nejhezčíma očima na světě.

„Trocha optimismu. Nikdo neříká, že prohrajete. Třeba vám budou padat samé šestky,“ povzbuzoval nás Pavel. Brzy se ukázalo, jak mylná jeho domněnka byla. Kostky se proti nám doslova spiknuly. Prstýnek od rodičů brzy ležel na společné hromádce, kam se dávaly fanty, jakožto i další mé a Nadino oblečení. Seděly jsme na zemi na koberci už jen v tričku a kalhotkách. Adam s Pavlem hodili pětku a šestku, neměly jsme nejmenší šanci. Naše dvě jedničky vzbudily u mužských protějšků smích.

„Tak já si to tričko teda sundám, ale tím končím,“ šlehla jsem po těch dvou pohledem. Ani v nejmenším se mi nechtělo být před nimi jen ve  spodním prádle, ačkoli jsem se neměla za co stydět. Spodní prádlo kupuji pravidelně a ráda. Spodní prádlo totiž není jen něco, co není vidět.

I Naďa souhlasně kývla. Tváře měla červené od vína, a přesto byla bledá. Když si přetáhla přes hlavu své značkové tričko, její beztvará - když ne rovnou vytahaná - podprsenka vzbudila odpor v nás všech.

Pokud ani vy nejste ke svému prádlu lhostejní, koukněte na www.pradelnik.cz. A ani nemusíte dát fant.

Reklama