Mám vzpomínat na pohádky?

Pohádky - to je, mimo jiné, moje dětství.

Kupodivu si při tom slově nevzpomenu na maminku, ale na tatínka a dědečka.
Dědeček nám vždy o prázdninách na chatě večer vyprávěl pohádky.
Lehli jsme si všechny děti (i z jiných chat) k sobě na postele: "DĚDO, VYPRÁVĚJ."

A děda se snažil... jenomže už měl roky a motal to.

Jééé, jak nám se to líbilo... začal Hloupým Honzou a najednou plynule přešel do Šípkové Růženky… nechal ji osvobodit Otesánkem, aby ji nakonec zavřel do Perníkové chaloupky.
Čím více to motal, tím více jsme byli nadšení.
Dnes si i myslím, že to určitě dělal schválně, ale my tenkrát myslely, že je to děda popleta.

Další vzpomínku, kterou mám, je na mého otce.
Ten pohádky ovládal... a zásadně je také říkal z hlavy.
Ano, to není nic mimořádného... ale řekněte, která z vás může říct, že měla doma knížku - pohádkovou knížku - o nich samých?
Asi málokterá… a my takovou knížku měly.

Byli jsme tři sourozenci (já nejmladší) a tatínek jednou na Vánoce nejstarší sestře - tehdy už školačce - vlastnoručně napsal a namaloval pohádkovou knížku.
Hlavními hrdiny jsme byli my, tři sourozenci + bratranci a sestřenice, tetičky a strýcové, děti z ulice.
To celé napsal na stroji, vodovkama ilustroval a pokusil se i o jakous takous vazbu.
Ty postavičky na obrázcích se nám i podobaly.

Škoda že ta knížka je jenom jedna... má ji u sebe moje sestra, co ji tenkrát dostala pod stromek a opatruje ji jako vzácný klenot.
Je to vzpomínka na dětství... na štastné dětství... je to i vzpomínka na tátu, co už tady není mezi námi.

Tak tohle se mi vybaví při slově pohádka… pohádkové dětství, kde si rodiče vždycky na nás udělali čas.

Přeji všem radostné prožití vánočních svátků.

Tanzánie
 
Milá Tanzánie,
tak takhle by mělo vypadat pohádkové dětství.  
A k té  tatínkově pohádkové knížce. Dnes přece existují barevné kopírky.
I když, originál je vždycky jen jeden.

Hezké pohádkové Vánoce         
Reklama