piercing

Mám dvě dcery - dvojčata. Moje dvojčata jsou zářným příkladem toho, jak to můžou být naprosto rozdílné bytosti.  Brzy jim bude dvacet. Zatímco jedna se chová přiměřeně svému věku, druhá se ne a ne vymanit z puberty. A to se netýká jen chování, ale hlavně vzhledu. Začala se záměrně hyzdit. Tedy abych to uvedla na pravou míru, v jejích očích je to zdobení, pochopitelně.

„Mami, co kdybych si nechala něco vytetovat?“ A jé je, tak už je to tady, prolítlo mi hlavou, ale nahlas jsem vyhrkla: „Na to teda zapomeň, zničíš svoje krásný mladý tělo.“ „A viděla jsi toho úžasnýho pavouka, co má Markéta?“ No právě. Na rameni jí trůní barevná tarantule minimálně deset na deset. Brrrr. „O tom se vůbec nebudeme bavit.“ utnula jsem hovor, ale stejně mi bylo jasné, že dříve nebo později si prosadí svou.

Nechala si tedy píchnout ucho. Nevinná věc, řeknete si. No jo, ale ne v případě mé dcery. Pomocí jakýchsi černých růžků, které si sama modelovala a upekla v troubě, začala tu malou neznatelnou dírku v boltci zvětšovat. Postupně se z růžku stal roh a jednoho dne se v jejím uchu objevil růžový kroužek, přes který jsem viděla půl pokoje. Zděsila jsem se. „Proboha, cos to vyvedla, co až tě to omrzí, bude ti ucho plandat až na rameno.“ Moje samozřejmě zbytečné obavy se naštěstí nepotvrdily. Když ji kroužek opravdu omrzel, dírka v lalůčku se stáhla a dnes by nikdo nepoznal, jak ohavnou ozdobu v něm nosila.

Ale to by nebyla má dcera, aby nepřišla zase s něčím novým. „Mami, vidíš nějakou změnu?“ usmívala se potutelně. Nic jsem neviděla. V tom se otočila a vzadu měla vyholenou hlavu. Do půlky. Kupodivu to nevypadalo zas tak špatně, jsem přece tolerantní matka a vlasy dorostou. Zajímaly mě jen pohnutky, které ji k tomu vedly. Důvodem byl protest. Rozešla se s klukem. Když začaly vlasy nadějně dorůstat, udělala to znovu. Zase na protest. Kdosi přepadl kamaráda a ubil ho k smrti beseballovou pálkou. To je tedy síla.

Vlasy dorostly, ucho se zacelilo a byl chvilku klid. Až nedávno: „Mimi, hádej, co mám novýho?“ A už je to tady: „Tetování!“ vyhrkla jsem. Ne, převezla mě a vyplázla jazyk, v jehož středu se blýskala kovová kulička. Vlastně se mi trochu ulevilo.

Piercing se vyndá, jazyk se zahojí, stejně jako vlasy dorostly a ucho se zacelilo. Ale stejně trnu hrůzou, s čím přijde příště. Bude to ono obávané tetování?

Máte doma se svými „dětmi“ podobné starosti? Jakou „ozdůbkou“ překvapily vás? Jak jste reagovala? Myslíte si, že je to normální jev, nebo to chce psychologa?

Reklama