Reklama

Přeji všem pěkný den a co nejméně strachu.

Přiznám se, že já mám strach ze snu, je to několik let, zdál se mi sen, snad to vypadalo jak konec světa, nikde již nikdo nebyl, ani jediný člověk, jen já sama a několik málo zvířat. U mě se držel pes, nevím jestli to byl můj, ale nevzdaloval se.

Stála jsem u kraje moc hluboké propasti či srázu. A nejhorší bylo, že se ke mně blížila oranžovožlutá záře, která vše pohlcovala. Stále se blížila a ten hukot, co byl všude kolem, a já nevěděla, co bude dál, jak ta záře přijde ke mně. Záře se blížila, stále byla blíž a blíž... a najednou jsem se celá propocená vzbudila, moc jsem se bála, moc.

Když jsem už po nějaké době na tento sen skoro zapomněla, zdál se mi opět. A pak ještě jednou.

Nevím, jaký to má smysl, jestli to něco znamená, ale doufám, že se mi již zdát nebude.

Když se máma bojí o své dítě, to je pak strašné.
Moje devítiletá dcera trpí psychosomatickými bolestmi. Pokud jsem to napsala správně. Prostě ji bolí to, co ji nebolí. Bolesti to jsou strašné, bylo mi řečeno, že je opravdu cítí, je to tak, když třeba člověk, který přišel o nohu, ji stále cítí a bolí ho.
Ji bolí jednou bříško, pak u srdce, opravdu je to strašné, na druhý svátek vánoční jsme jeli na pohotovost, druhý den opět.
Má takové křeče a já nikdy nevím, jestli je to opravdu, jestli ji vážně něco netrápí a mám hrozný strach ze zanedbání něčeho vážného.
Když leží v posteli, choulí se bolestí a křičí:  ,,Maminko, pomoz mi, mě to strašně bolí!!" a pláče u toho, je to síla. Pak pláču i já .

K doktorce chodíme pravidelně, vždy mi spadne kámen ze srdce, když mi řekne, že to nic není, a pak brečím, nevím, jestli z pocitu uvolnění, že to nic nebylo, nebo jestli z toho, že jsem zase naletěla.
Vím, že za to nemuže, nijak ji neobviňuji.

Když jsem začali chodit k psycholožce, trošku se to zlepšilo, ale tento strach opravdu nepřeji žádné mamince.

K tomu všemu asi před rokem, když chodila do školy, se strašně bála chodit sama, má to kousek, přes pár baráků, ale měla takový strach, že třeba udělala pár kroku a vrátila se s děsným křikem, ze začátku jsem chodila kousek s ní, pak po doporučení psycholožky jsem prostě zavřela dveře a ona řvala, řvala přes celou vesnici, ale nakonec musela jít. Ani nechci pomyslet, co si mysleli lidi kolem. Pak když měla jít ze školy, zas čekala, kdo půjde stejným směrem a šla s ním, někdy to trvalo hodinu, než někdo šel, někdy ji i někdo dovedl.

Jsou to nevysvětlitelné strachy, kdy děti samy neví, proč je mají, a o to je to horší.

Takže ještě jednou přeji všem moc pěkný den a co nejméně strachu.

pa renata.mi


Uf! To je mrzutá záležitost tady ty psychosomatické bolesti. Mívala jsem takhle v pubertě častou srdeční arytmii a vypěstovala jsem si z toho takovou hrůzu, že jsem si ty arytmie pak prostě sama přivolávala. Děsný. Dovolím si tedy popřát schopného psychologa (možná tedy bych volila spíš psychiatra) a přeji hodně štěstí v léčbě.
Díky moc za Váš příspěvek a krásný den!