V honbě za  štíhlou linií jsem byla ochotna vystřídat spousty diet a podrobit své tělo různým stravovacím pokusům..
Od té doby, co jsem od své první lásky slyšela poznámku, že mi roste zadek, začalo moje hubnoucí šílenství.

“Já ti dám zadek, já ti ukážu, jak se z venkovsky prdelaté buchty proměním v super štíhlou kočku a ty budeš pozdě litovat, až tě opustím“.
Pomsta byla silná motivace.

Jakmile jsem opustila rodné hnízdo s maminkovskou stravou a odjela studovat do Prahy, šla kila snadno dolů.
Maminka mi to sice trochu kazila víkendovými žranicemi, ale následným týdenním hladověním se mi “podařilo dát se opět do fazony“.
A tak jsem klasicky “jojově“ lítala s váhou nahoru a dolu, jak jsem pendlovala mezi domovem a Prahou.

Byla jsem vyčerpaná, nespokojená a podrážděná.

Jednou jsem se seznámila s mladou rodinou, která se stravovala makrobioticky.
Úplně mi učarovali.
Byli tak optimističtí, tak zdraví, tak nabití energií.
To je přesně pro mě.

Stane se ze mě makrobiotik.

Už nikdy nebudu muset vzít do úst jedovaté maso, které hnije v střevním traktu a otravuje tělo.
Už nikdy nebudu pojídat pro lidský organismus nestravitelné mléčné výrobky.
Nepozřu nikdy bílé pečivo z jedovatých plynových pecí.
Přestanu svůj organismus zamořovat konzervačními látkami, umělými barvivy a sladidly.
Zavrhnu toxickými postřiky ošetřené exotické ovoce.

Byla jsem tak zfanfrnělá, že jsem poučovala i mladé maminky, co cpaly svým ukňouraným ratolestem rohlíky a radila jim mrkvičku.
Samozřejmě, že mě posílaly, víte kam.

Makrobiotická rodinka mě pozvala na chalupu.
Bylo to brzy zjara.
Šli jsme na procházku a rodina se pustila do hledání mladých výhonků pampelišek, sedmikrásek, kopřiv a jiných bylinek.
Na salát.
Není nic zdravějšího. Rostlinky ještě nestačily vstřebat jedovaté zplodiny z ovzduší, byla jsem poučena.
Snad aby mi lépe chutnalo.

V příjemně vytopené chaloupce už to bublalo na plotně.
Voněla pšenice, což mi v podstatě připomnělo odér připravované krmě pro babiččin dobytek, ale o tom jsem taktně pomlčela.

Všude to klíčilo, rašilo, kvasilo a bobtnalo.

Hrách, pšenice, čočka, klíčky a výhonky…mě nakonec vyhnaly na jejich venkovskou latrínu.
Makrobiotická hmota mi zdravě pročistila potrubí a skončila tam, kde moje makrobiotické zásady.

Na konci víkendu jsem se vrátila do Prahy i ke starým stravovacím návykům.

Možná jsem neudělala dobře, že jsem nevydržela, ale představa, že jím dokonce života zrní, mě děsila.

Ale něco mi to přece dalo.

Nic se nemá přehánět a každý extrém škodí.



Reklama