„Ani nevíš, jaký je to dar - chodit - …dar, který já nikdy nedostanu“, řekl mi dvacetiletý Ondra a mně při těch slovech přeběhl mráz po zádech. Díky dětské mozkové obrně je na vozíku upoután od narození. Nezná, co to je za pocit tancovat, lyžovat, běhat. Sotva udělá pár kroků, a to ještě za pomoci druhého člověka. Prosté věci, které my bereme jako samozřejmost, jsou v očích Ondry zázrak. Přesto optimismus nevymazal ze života a se svým handicapem se dokázal vyrovnat.

Jak se žije s pocitem, že už nikdy nebudeš chodit? Dá se na ten pocit vůbec zvyknout?

„Na ten pocit se samozřejmě zvyknout dá, nejlepší je si ho nepřipouštět, naděje umírá až úplně naposled, ne?“

Ale ty jsi měl velkou naději, že budeš opět chodit…

„Narážíš na tu operaci v 15 letech, že jo? No, před ní jsem chodil, sice špatně, ale ano. Potom jsem začal rychle růst, moje šlachy to nějak nezvládly a začaly se zkracovat, což hodně odnášela moje kolena a trpěl jsem dost velkými bolestmi. A tak se rozhodlo, že by mi pomohla operace. Operace se nevyvedla (nastaly problémy jako útlak nervu, proleženiny atd.), a tak jsem už šestým rokem na vozíku.“

To muselo být asi to nejhorší období...

„Nejhorší období bylo jednoznačně to, když mi sundali z nohou sádry a já se je učil znova ohýbat a hýbat s nimi. Takovou bolest bych nikomu nepřál. Hodně pomohlo to, že se mnou mamka pravidelně rehabilituje. Ale psychicky jsem na tom asi tak rok po operaci samozřejmě nebyl nejlépe, přece jenom je to určitý závažný zlom v životě.“

A jak vypadá tvůj obyčejný den?

„Věnuji se práci, koníčkům a odpoledne rehabilitaci s mamkou. Koníčků mám spoustu: čtení, psaní, počítače, moje práce, dost závislý jsem na poslechu hudby. Rád jezdím ven s kamarády, luštím osmisměrky, začal jsem i trochu sportovat, samozřejmě v rámci možností...“

Sportovat?

„Jak říkám v rámci možností. Zvládnu jízdu na tříkolce, teď mě začal bavit bowling a vždycky, když jsme u známých na Slovensku, zajdeme na minigolf. To můžou hrát i vozíčkáři.“

Všichni víme, že život vozíčkářů se od toho našeho liší od základů, ale jen málokdo si uvědomuje, jak snadno se obyčejné „lišení“ promění v nepřekonatelnou propast. „Pokud chci jít ven, tak mohu jen s pomocí druhých. Mám tak špatnou motoriku, že si ani neumím pořádně odemknout dveře.“ Ondrův pohled se upřel kamsi do dálky a po obličeji se mu rozlil úsměv. „Ale pokaždé se to dá nějak zvládnout. Hlavně díky rodině, přátelům … za což jim moc děkuji.“

A pomyslnou propast zde nepředstavuje jen pro nás tak běžná věc jako odpolední vycházka. Hlavním problémem se zde stává také zaměstnání. Ondra měl to štěstí, že se dokázal uplatnit jako scénárista pro softwarovou společnost, a tudíž pracuje v pohodlí domova. Jenže ne všichni to štěstí mají. Existují pochopitelně služby sociální péče, kterými zajišťuje stát pomoc občanům, jejichž životní potřeby nejsou dostatečně zabezpečeny příjmy z pracovní činnosti, dávkami důchodového nebo nemocenského zabezpečení (vycházejí ze zákona č. 100/1988 Sb. - byl změněn zákonem č. 213/2002 Sb.). Otázkou však zůstává, zda jsou tyto služby natolik dostačující pro plnohodnotný život vozíčkáře, aby vytvořily pomyslnou podobu lávky přes onu propast… Osobně si myslím, že onou lávkou bychom se měli stát my všichni.

„Lidé z okolí mě brali a berou absolutně v pohodě. Asi je to zvláštní, ale terčem posměchu či šikany, jak se tomu dnes říká, jsem se nikdy nestal,“ říká Ondra s úsměvem. Bohužel toto není pravidlem a případy, kdy se k postiženým občanům chováme nelidsky se stávají, a to ne zrovna ojediněle. „Několikrát se mi stalo, že mě řidič odmítl vzít do autobusu s odůvodněním, že tam není místo. A vím, že to místo tam bylo…“ Odpověděla paní Jarmila na mou otázku, zda má také jen dobré zkušenosti s lidmi stejně jako Ondra.

A jak vypadá citový život vozíčkářů? Jedni mají názor, že vozíčkář jen těžko udrží trvalý vztah se zdravým člověkem, druzí jsou naopak toho názoru, že záleží jen a jen na citech.

„Na lásku neustále čekám. Potřebuju človíčka, co si na mě najde čas, bude se mnou rád, budu mu moci cokoliv říci a bude ke mně upřímný. Já se mu to budu snažit vynahradit. Teď jsem byl zamilovaný skoro dva roky. Snažil jsem se sblížit s dlouholetou kamarádkou. Nedopadlo to šťastně, ale hrozně moc mi to dalo a já jí děkuji za vše krásné. Snad jednou někdo přijde, ať už zdravá holka či holka na vozíku, to je fuk, musí být hlavně sympatická a musím si s ní mít co říct.“

Takže nehledáš jen vztah s dívkou také na vozíku?

„No, kupříkladu ta moje kamarádka na vozíku není. Ale nezáleží na tom. Hlavně, aby to byla opětovaná láska z obou stran. Hrozně rád bych ji poznal. Je to můj sen.“

To je tvůj největší sen? Opravdová láska?

„Řeknu to spíš takhle. Můj sen je být samostatný, nezávislý na druhých osobách. A o to se snažím ze všech sil…“

Vězte, že ať jsme, či nejsme vozíčkáři, máme jedno společné: Náš život je pestrobarevný, nevyzpytatelný, tajemný ... jak neprobádané hlubiny. Co je dnes pro nás velkou neznámou, může již zítra být součástí našeho života. A na to bychom neměli zapomínat.

Děkuji Ondrovi D. za rozhovor  

Reklama