Bulvár

Dar jménem chůze aneb život na vozíku

„Ani nevíš, jaký je to dar - chodit - …dar, který já nikdy nedostanu“, řekl mi dvacetiletý Ondra a mně při těch slovech přeběhl mráz po zádech. Díky dětské mozkové obrně je na vozíku upoután od narození. Nezná, co to je za pocit tancovat, lyžovat, běhat. Sotva udělá pár kroků, a to ještě za pomoci druhého člověka. Prosté věci, které my bereme jako samozřejmost, jsou v očích Ondry zázrak. Přesto optimismus nevymazal ze života a se svým handicapem se dokázal vyrovnat.

Jak se žije s pocitem, že už nikdy nebudeš chodit? Dá se na ten pocit vůbec zvyknout?

„Na ten pocit se samozřejmě zvyknout dá, nejlepší je si ho nepřipouštět, naděje umírá až úplně naposled, ne?“

Ale ty jsi měl velkou naději, že budeš opět chodit…

„Narážíš na tu operaci v 15 letech, že jo? No, před ní jsem chodil, sice špatně, ale ano. Potom jsem začal rychle růst, moje šlachy to nějak nezvládly a začaly se zkracovat, což hodně odnášela moje kolena a trpěl jsem dost velkými bolestmi. A tak se rozhodlo, že by mi pomohla operace. Operace se nevyvedla (nastaly problémy jako útlak nervu, proleženiny atd.), a tak jsem už šestým rokem na vozíku.“

To muselo být asi to nejhorší období...

„Nejhorší období bylo jednoznačně to, když mi sundali z nohou sádry a já se je učil znova ohýbat a hýbat s nimi. Takovou bolest bych nikomu nepřál. Hodně pomohlo to, že se mnou mamka pravidelně rehabilituje. Ale psychicky jsem na tom asi tak rok po operaci samozřejmě nebyl nejlépe, přece jenom je to určitý závažný zlom v životě.“

A jak vypadá tvůj obyčejný den?

„Věnuji se práci, koníčkům a odpoledne rehabilitaci s mamkou. Koníčků mám spoustu: čtení, psaní, počítače, moje práce, dost závislý jsem na poslechu hudby. Rád jezdím ven s kamarády, luštím osmisměrky, začal jsem i trochu sportovat, samozřejmě v rámci možností...“

Sportovat?

„Jak říkám v rámci možností. Zvládnu jízdu na tříkolce, teď mě začal bavit bowling a vždycky, když jsme u známých na Slovensku, zajdeme na minigolf. To můžou hrát i vozíčkáři.“

Všichni víme, že život vozíčkářů se od toho našeho liší od základů, ale jen málokdo si uvědomuje, jak snadno se obyčejné „lišení“ promění v nepřekonatelnou propast. „Pokud chci jít ven, tak mohu jen s pomocí druhých. Mám tak špatnou motoriku, že si ani neumím pořádně odemknout dveře.“ Ondrův pohled se upřel kamsi do dálky a po obličeji se mu rozlil úsměv. „Ale pokaždé se to dá nějak zvládnout. Hlavně díky rodině, přátelům … za což jim moc děkuji.“

A pomyslnou propast zde nepředstavuje jen pro nás tak běžná věc jako odpolední vycházka. Hlavním problémem se zde stává také zaměstnání. Ondra měl to štěstí, že se dokázal uplatnit jako scénárista pro softwarovou společnost, a tudíž pracuje v pohodlí domova. Jenže ne všichni to štěstí mají. Existují pochopitelně služby sociální péče, kterými zajišťuje stát pomoc občanům, jejichž životní potřeby nejsou dostatečně zabezpečeny příjmy z pracovní činnosti, dávkami důchodového nebo nemocenského zabezpečení (vycházejí ze zákona č. 100/1988 Sb. - byl změněn zákonem č. 213/2002 Sb.). Otázkou však zůstává, zda jsou tyto služby natolik dostačující pro plnohodnotný život vozíčkáře, aby vytvořily pomyslnou podobu lávky přes onu propast… Osobně si myslím, že onou lávkou bychom se měli stát my všichni.

„Lidé z okolí mě brali a berou absolutně v pohodě. Asi je to zvláštní, ale terčem posměchu či šikany, jak se tomu dnes říká, jsem se nikdy nestal,“ říká Ondra s úsměvem. Bohužel toto není pravidlem a případy, kdy se k postiženým občanům chováme nelidsky se stávají, a to ne zrovna ojediněle. „Několikrát se mi stalo, že mě řidič odmítl vzít do autobusu s odůvodněním, že tam není místo. A vím, že to místo tam bylo…“ Odpověděla paní Jarmila na mou otázku, zda má také jen dobré zkušenosti s lidmi stejně jako Ondra.

A jak vypadá citový život vozíčkářů? Jedni mají názor, že vozíčkář jen těžko udrží trvalý vztah se zdravým člověkem, druzí jsou naopak toho názoru, že záleží jen a jen na citech.

„Na lásku neustále čekám. Potřebuju človíčka, co si na mě najde čas, bude se mnou rád, budu mu moci cokoliv říci a bude ke mně upřímný. Já se mu to budu snažit vynahradit. Teď jsem byl zamilovaný skoro dva roky. Snažil jsem se sblížit s dlouholetou kamarádkou. Nedopadlo to šťastně, ale hrozně moc mi to dalo a já jí děkuji za vše krásné. Snad jednou někdo přijde, ať už zdravá holka či holka na vozíku, to je fuk, musí být hlavně sympatická a musím si s ní mít co říct.“

Takže nehledáš jen vztah s dívkou také na vozíku?

„No, kupříkladu ta moje kamarádka na vozíku není. Ale nezáleží na tom. Hlavně, aby to byla opětovaná láska z obou stran. Hrozně rád bych ji poznal. Je to můj sen.“

To je tvůj největší sen? Opravdová láska?

„Řeknu to spíš takhle. Můj sen je být samostatný, nezávislý na druhých osobách. A o to se snažím ze všech sil…“

Vězte, že ať jsme, či nejsme vozíčkáři, máme jedno společné: Náš život je pestrobarevný, nevyzpytatelný, tajemný ... jak neprobádané hlubiny. Co je dnes pro nás velkou neznámou, může již zítra být součástí našeho života. A na to bychom neměli zapomínat.

Děkuji Ondrovi D. za rozhovor  

   
10.08.2004 - Společnost - autor: Sabina

Komentáře:

  1. avatar
    [28] Nanet [*]

    hluboce se sklánim před lidmi jako je Ondra, vážně obdivuji jeho životní přístup, to si pak jeden uvědomí malichernost vlastních problémů. Hodně štěstí a splnění tvého snu o samostatnosti

    superkarma: 0 10.08.2004, 20:38:17
  2. avatar
    [27] Tanzi [*]

    Co ti Ondro napsat jiného, abych se trochu odlišila od příspěvků napsaných přede mnou..když i já ti hlavně přeju, aby ti tvůj životní optimismus vydržel..snad jenom bych pozdravovala tvojí maminku, vím co asi obnáší každodenní rehabilitace a věřím že i jinak je tvojí velikou životní oporou.
    Ale od toho už maminky máme, viď?
    A ještě jsem ti chtěla popřát, aby tě ta tvoje kola /nohy/ vždy zavezla tam, kde jsou dobří lidé, kde ti bude fajn..

    superkarma: 0 10.08.2004, 19:23:04
  3. avatar
    [26] danca79 [*]

    Ondro, hodne stesti s laskou a vlastne se vsim!
    Ja pred par lety psala diplomku o integraci telesne handicapovanych do beznych skol - a fakt jsem zjistila, jak strasne u vsech lidi zalezi na pristupu. Nejen na pristupu mesta, reditele skoly a ucitelek, ale i na pristupu vsech rodicu a tak. Zazila jsem skoly, kde to fungovalo naprosto perfektne a sikana ani posmech tam proste neexistovaly (maximalne tak nejake dobrosrdecne postuchovani), a rodice to brali jako hrozne plus ze deti jsou vsechny pohromade a nedelaji se zadne rozdily, a zazila jsem skolu, kde ucitelce bylo dite na vozicku na obtiz, jenze jelikoz pani reditelka rozhodla.....a jelikoz to z pani ucitelky docela ciselo, spousta rodicu si taky stezovala ze jim to vadi....Ignoranti!
    Vazne se ale tesim na dobu, kdy bezbarierove pristupy vsude nebudou vysadou jen nekterych mist ale budou vsude kde to pujde. Protoze v ten moment si vic lidi uvedomi, ze byt na voziku je holt pro nektere nezvratny osud, ale neznamena to, ze je tim clovek vylozene JINY, at uz horsi nebo lepsi.
    A kazdy z nas, at uz zdravy nebo s jakymkoli handicapem, by vazne mel, jak rikas, chytit sanci za pacesy!

    superkarma: 0 10.08.2004, 16:59:48
  4. avatar
    [23] emma [*]

    Mr.Cooler(Ondra):

    superkarma: 0 10.08.2004, 16:43:13
  5. avatar
    [22] Veruška [*]

    Mr.Cooler(Ondra):
    Nebojte se chytit za pačesy každou šanci, kterou život přinese =

    superkarma: 0 10.08.2004, 16:18:09
  6. avatar
    [21] JK [*]

    Mr.Cooler(Ondra):

    superkarma: 0 10.08.2004, 15:44:20
  7. avatar
    [16] Hanela [*]

    Mr.Cooler(Ondra):

    superkarma: 0 10.08.2004, 13:49:20
  8. avatar
    [15] zlato [*]

    Ondro fandim ti a drzim palce.Vis ma prace spociva v tom,ze se staram o voizckare,ktery byl normalni,chodil,delal sport,skolu atd.Bylo mu 19 let,kdyz jel s kamarady a nastala autonehoda,on sam neridil,ale je uz 41 let na voziku,teknkrat mu rekli,ze cely zivot bude jen lezet,ale sedi,dokonce pracuje,je ochrnuty na spodni cast tela,je to uzasny clovek,nikdy to nevzdal.Mam praci moc rada,stal se z neho muj kamarad.Bydlim v USA.DOAAPD@aol.com

    superkarma: 0 10.08.2004, 13:46:56
  9. avatar
    [14] Evča [*]

    připojuji se ke Galadriel

    superkarma: 0 10.08.2004, 13:37:14
  10. avatar
    [13] marcellina* [*]

    Přeji Ondrovi i jinym podobně postiženým hodně štěstí a hlavně optimismu a taky trpělivosti s těmi "zdravími", páč opravdu je pro ně asi těžké vžít se do psychiky takto postiženého člověka a podle toho s ním jednat .
    Článek se mi moc libil

    superkarma: 0 10.08.2004, 13:34:59
  11. avatar
    [9] kubikm [*]

    Mr.Cooler(Ondra): držím ti palce, ať se ti v životě daří, chodím o 2 holích a vidím těch nástrah kolem nás....

    superkarma: 0 10.08.2004, 12:38:40
  12. avatar
    [8] Veruška [*]

    Suzanne: viď, my zdraví si neumíme vážit věcí, které jsou pro nás samozřejmé.
    Ondro

    superkarma: 0 10.08.2004, 11:17:45
  13. avatar
    [7] emma [*]

    Ondro, přeju ti mnoho sil a odhodlání. Být postižený (nebo jakkoliv jinak "jiný") se v naší společnosti stále nepromíjí nebo je to neseno velice trpce. Sama něco podobného právě prožívám (tedy to, být "minoritou").
    Proto ti držím palce, přeju silnou duši a odvážné srdce. Ty ale vypadáš, že to už všechno máš!!!

    superkarma: 0 10.08.2004, 11:11:48
  14. avatar
    [6] Suzanne [*]

    Díky, díky. To je tak jediné, co můžu na tenhle článek říct. Život je tak krátký a člověk se zabývá různými malichernostmi, trápí se hloupostmi... Tohle mě posílilo.

    superkarma: 0 10.08.2004, 10:42:49
  15. avatar
    [3] monca13 [*]

    Problém je, že ty "snesitelné" podmínky nám slibují vlády už dvanáct let a kde nic tu nic. Je to totiž, jako spousta věcí, především o penězích. Člověk, který potřebuje každodenní pomoc, aby mohl žít v domácím prostředí (říká se tomu osobní asistence - www.knihkm.cz/handy/asist.html ), si tuto péči musí zaplatit a stát sice uznává, že osobní asistence je vynikající řešení, ale skutek utek. Zkrátka máme smůlu, možná za dalších 12 let...

    superkarma: 0 10.08.2004, 07:57:05
  16. avatar
    [2] elfos [*]

    superkarma: 0 10.08.2004, 05:34:24
  17. avatar
    [1] Dudlajlama [*]

    Krasny film o velke lasce dvou lidi na vozicku byl "Besnici mesic". Vsem postizenym bych prala, kdyz uz nemohu prat vracene zdravi, alespon snesitelne podminky k zivotu, bezbarierove pristupy, moznost cestovat, moznost prace, konicku a trpelivost a toleranci od okoli .

    superkarma: 0 10.08.2004, 03:57:19

Profil uživatele




Registrace nového uživatele | Zaslat heslo

Komerční tipy

Novinky

Dnešní vydání

Nové v rubrice

Nejčtenější články

Poslední komentáře

Fotogalerie

Partner rubriky

Ankety

Anketa: Výživa v nemoci
Hledáme čtenářky, které rády čtou knihy
Anketní otázky pro čtenářky, které chtějí testovat Canesten Intim Gel
Anketa: Bolí vás záda?

Náš tip

Doporučujeme