Reklama

Čtenářka Dante Alighieri přišla na to, že její celý život je provázená strachem. Strachem z toho, co bude, z toho, co si o ní lidi myslí, co si o ní budou myslet. A začala s tím bojovat.

Už od dětství mě svazuje více vnitřních limitů. Všechny jsou založené na tom, že když se chystám něco udělat nebo říct, domýšlím následky. Když dojdu k tomu, že si činem nebo slovem způsobím komplikace nebo si nedokážu domyslet, jakou reakci moje akce vyvolá, jdu od toho a neudělám radši nic. Vlastně je v tom jediný původce a to je STRACH. Před pár dny jsem mu vyhlásila válku. Rozhodla jsem se, že budu co nejvíce využívat příležitostí k tomu udělat něco odvážného, budu překonávat svůj strach a když třeba dojde k situaci, kdy bych se rozhodla spíš mlčet, tak zkusím nemlčet. Včera jsem se projevila v jedné diskuzi, což bych před týdnem asi neudělala. Ale včera jsem se rozhodla, že zkusím čelit reakcím. Zatím tam žádná reakce autora není, ale bude, on vždycky odepisuje. Taky se víc koukám po chlapech a zjišťuju, že mi též nic neudělá, když opětuju úsměv. Vlastně udělá – moje sebevědomí roste do výšin.

Problém, který je spjat s tím mým strachem: nejsem schopná téměř nikam chodit sama a to mě hodně omezuje. Chci chodit na večeře, výlety, dovolené, ale ne vždy je po ruce někdo, kdo by mě doprovodil. Takže nikam nejdu. Vadí mi, že jsem v tomto stále závislá na partnerovi, kamarádkách... Chci se třeba zítra rozhodnout, že si zaplatím jednodenní pobyt v lázních a vyjet. Ale copak můžu? Nemůžu, protože bych tam musela jet sama. Můj partner je neakční, nespontánní, „neví, co bude“ a „uvidíme“ a kamarádky „když já nevím“. Moje meta je jasná: chci jednou dosáhnout toho, že sama vyrazím na dovolenou, aspoň na jednu noc. Kdybych dokázala vyrazit na více dní, o to lépe. Vždyť v čem se liší jet sama na nákupy a jet sama na výlet? Na nákupy klidně chodím sama a vůbec mi to nepřijde divné. Přitom po krámě se pohybuju úplně stejně osamělá jako bych se pohybovala např. po nějakém městě. Předevčírem jsem sama chodila po našem městě, fotila jsem a uvědomila jsem si, že vypadám jako osamělá turistka. A ukousnul mě někdo? Ne. Tak proč se pořád bojím dělat něco sama? Tohle je opravdu blbé omezení a ne, já nehodlám až do smrti sedět na zadku jen proto, že nikdo není schopen zvednout zadek svůj a jet se mnou.

A další problém, kde původcem je strach, je ten, že já docela hodně řeším, co si o mně lidi myslí. Řeším to víc, než je mi milé. Takže i tady je můj cíl jasný: chci dosáhnout okamžiku, kdy mi bude jedno, co si o mně lidi myslí a kdy si přestanu domýšlet, co si o mně asi tak pomysleli nebo pomyslí. Tohle mi hodně nabourává sebevědomí, takže i tato bitva musela začít. Docela se mi daří. Pomáhá mi myslet na to, že je normální, když mají lidi jiný názor a hlavně je tu ještě jedna velká pravda: lidi jsou sebestřední a řeší hlavně sebe, ne mě. Nebo jsou stejní jako já a mají plnou hlavu toho, co si o nich myslím já. :)

Dalo by se mluvit ještě dlouho, ale tenhle nástin snad stačí.

Dante Alighieri


Děkuji vám, Dante Alighieri, za váš pravdivý mail. Opravdu velmi vám rozumím. Když jsem měl být poprvé na televizní obrazovce v hlavních zprávách se svou reportáží, byl ze mě uzlíček nervů. Říkal jsem si: „Teď celý národ uvidí, jak jsem ošklivý, jak jsem to udělal špatně.“ A když mi lidé zavolali a řekli, že to bylo dobré, když mne lidé začali oslovovat v trolejbusu a chválit a svěřovat se mi se svými problémy, mé sebevědomí rostlo do výšin.

Pak se mi na chvíli sebevědomí vymklo z rukou a choval se jako pitomec, než jsem dostal pořádnou facku a vrátil se zase na zem. A od té doby vím, že sebevědomí a strach, který popisujete, by měly být v rovnováze. Možná lehce nakloněné na stranu sebevědomí, neb mírné sobectví není na škodu. Ale oba extrémy jsou špatné.


Dnešním tématem dne jsou naše vnitřní limity. To, co nám zabránilo, nebo brání stát se úspěšnými, šťastnými a spokojenými. Dokážete to pojmenovat? Najdete odvahu nahlédnout na sebe s odstupem?

Mám na mysli i limity získané výchovou? Jste schopná sama jít do restaurace, do kina, na výstavu, na plovárnu, na koncert, do hor, do společnosti? Proč ne?

Jsem si vědom, že vás žádám o pohled do vašeho nitra. A proto slibuji, že pokud mne o to požádáte, tak nezveřejním váš nick a e-mail po zveřejnění smažu tak, aby jej nikdy nikdo nedohledal.

Jsem zvědavý na to, co vás podle vašeho mínění nejvíc vnitřně omezuje. Co vám brání, nebo zabránilo v tom si splnit svůj životní sen.

redakce@zena-in.cz

Nejzajímavější příspěvek ode mne získá parfém nebo toaletní vodu do 1 500 Kč dle vlastního výběru!