Přibližně před dvěma lety jsem vám zde popsala v článku Opravdová, od Mattela, téměř rodinnou tragédii, ke které došlo kvůli panence Barbie. Tehdy naštěstí vše dobře dopadlo.

Reklamy, útočící na mé nevinné dcerunky, byly ale rafinované, nikdy nekončící a neúnavné. A jako asi většina dětí, byly i ty mé zase neúnavné při jejich sledování.

Sotva se nabažily panenky Barbie, zaměřily svou pozornost na další super hit pro malé holčičky. Panenka Lill Miss se stala novou hrdinkou jejich dnů a s pusinkami dokořán závistivě sledovaly děvčátka z reklamních šotů, jak si s těmito pannami hrají.

Lill Miss totiž nebyla jen tak obyčejná. Byla mnohem, mnohem lepší než Barbie, nebyla až tak drahá a každá spolužačka a kamarádka už ji měla, nebo ji v brzké době očekávala. V tomto duchu se mnou  dcerky opatrně začínaly své rozhovory na téma vánoční dárek.

Musela jsem uznat, že Lill Miss byla skutečně výjimečná. Holčičky v reklamách radostně výskaly, když panence přetřely víčka navlhčenou houbičkou a v zápětí se objevily jemné oční stíny… Pak stačilo zlehka navlhčit nožky a Lill Miss měla v tu ránu nové botky.

Uznejte, že jsem se svým dcerkám ani nedivila, že po něčem tak skvělém touží. Sama jsem kdysi byla malá a moc dobře vím, co udělá s dívčí dušičkou nenaplněné přání.

Zašla jsem tedy do obchodu s hračkami, pevně rozhodnutá dva kousky toho unikátu zakoupit a nadělit je pod stromeček. U pokladny jsem se zlehka orosila, zakroutila jako had a do prstů mne chytla křeč, když jsem měla za tyto dva dvaceticentimetrové poklady vysolit sedm stovek, ale řekla jsem si, že jsem již v životě přišla o víc, a taky jsem měla svou osobní touhu – alespoň občas své holčičky trošku rozmazlovat.

Vánoce, pohádky, Štědrý večer… Myslím, že jsem se naprosto zbytečně ňahňala se salátem a rybou. Kdybych svým cácorkám podstrčila chleba s máslem na papírovém tácku, mělo by to pravděpodobně stejný efekt. Rychlostí blesku do sebe házely štědrovečerní menu a očička jim hořela zvědavostí a napětím.

Konečně. Svítící stromeček, koledy, linoucí se z magnetofonu a hlavně - dárky! Občas mívám poněkud hloupé nápady, a tak jsem ještě před začátkem hromadného rozbalování navrhla, že bychom si mohly zazpívat. Čtyři hnědá kukadla se do mne zabodla s nevěřícnými výrazy, které se během jedné sekundy změnily v nechápavé, pohoršené, aby se nakonec ustálily v naprostém zoufalství. Bylo mi jasné, že pokud se na hromadu pod stromečkem nevrhnou hned, nepřežijí to.

Z krásně uklizeného pokoje se během chvilky stalo skladiště papírů, krabic a mašlí, když to malé demoliční komando konečně narazilo na svou zlatou žílu.

“Lill Miss! Lill Miss!” Stereo se rozeznělo téměř zároveň a já jsem jako každý rok zažívala krásný pocit. Pocit matky, která je svědkem naprostého štěstí svých dětí.

Následoval úprk do koupelny, kde byla namočena houbička, a obě dvě začaly se svými novými panenkami “pracovat”. Po vzoru reklamy lehce přetřely očička … a nic. Nožičky … opět nic. “To se musí asi víc namočit.” Zadupkaly opět k vodovodu, použily o něco teplejší vodu a počaly opět operovat. Očička, nožky … nic. Dcerky zlehka znervózněly. Poněkud zvýšily tlak, držely houbičku přitisknutou několik minut a napjatě čekaly. S výrazem archeologa v Egyptě poté odkryly panenku … opět nic.

Zklamaně na sebe pohlédly. Pusinky se jim otočily do nešťastných výrazů a vrhly na mě pohled, který mi jasně říkal: “Nějak to sprav. Jsi naše matka, jsi dospělá, ty to určitě umíš.”

Neuměla jsem. Byla jsem zklamaná možná víc než ony. Zkažená radost pod stromečkem a pohasnutí záře z dětských očí je opravdu strašné. Drahnou chvíli jsme se mořily s panenkami všechny tři, ale Lill Miss na naše snažení naprosto nereagovaly.

Pak dostala starší dcerka nápad. Zkusí panenku namočit přímo pod tekoucí vodu. No sláva. Přiznám se, že i já jsem do této taktiky vkládala nemalé naděje. V koupelně byl puštěn vodovod s teplou vodou a holčička pod něj přistrčila panenčiny nožky. Dlouho se nic nedělo ... až asi po deseti minutách se konečně začaly botičky měnit.

Plamínky v dětských očích se opět zažehly. “Funguje to! Mami, funguje to!”

Mladší dcerka se lačně vrhla do koupelny, v ruce třímala svou Lill Miss a roztočila kohoutek nad vanou. Po deseti minutách jsem zaslechla i její vítězný jásot. “Má namalovaný očička, mami, koukej, jak je krásná!”

Ano, panenka byla opravdu krásná. Úlevně jsem se usadila do křesla, otevřela si láhev šampaňského a nalila si první sklenku.

Dcerky si mezitím zřídily v koupelně nové trvalé bydliště a máčely panenky střídavě pod teplou a studenou vodou, jak stále dokola měnily jejich vzhled.

Po hodině, kdy se tekoucí voda nezastavila, jsem začala být lehce nervózní. Nalila jsem si další sklenku a rozhodla se, že nebudu svým dětem kazit radost. Konec konců, jsou Vánoce. A tak se za veselého jásotu protáčel náš vodoměr, mně se protáčely panenky a své zoufalství nad tím, jak coby samoživitelka zaplatím astronomický účet za vodu, jsem utápěla v dalších sklenkách šampusu.

Když jsem zrušila celou láhev, bylo už pomalu k půlnoci. Matně jsem vnímala tekoucí vodu a neutuchající nadšení svých holčiček. V půl jedné jsem se zvedla a velmi jemně jsem obě dvě dcerky vypakovala z koupelny s tím, že zítra je taky den.

Ach bože, zítra je taky den! Došlo mi, že před námi jsou svátky, prázdniny a že to, jak dostal vodoměr zabrat dneska, byla patrně jen úvodní zatěžkávací zkouška. Usínala jsem s velkou tíhou na duši a snažila se propočítat, na kolik mi ty dvě skvělé panenky ve finále přijdou.

Druhý den ráno v půl osmé mě probudil proud tekoucí vody… Začala jsem den modlitbou, aby ty zatracené panenky hodně brzy skončily na dně koše. Zapomenuté, zavržené a odhozené jako naprosto nezajímavé.

S hlavou jako střep jsem se vymátožila z postele, přinutila se k úsměvu a ujistila obě své holčičky, že jsem opravdu šťastná, že panenky fungují, a začala jsem uklízet spoušť v obýváku.

Zapnula jsem televizi ve snaze odlákat děti z koupelny a z obrazovky na mne zaječela načančaná holčička: “Óóóó, moje Lill Miss!”

No, nekupte to, viďte? :o)))

Reklama