Když jsme s Radkem okoukali všechno v Římě, čekaly nás Benátky. Město zamilovaných a romantika doslova v koncentrovaném stavu. Moc jsem se těšila…

Moc bych chtěla Ráďo, když se nám nepodařilo se ubytovat se v Římě s výhledem na Coloseum, abychom v Benátkách našli nějaký romantický privátek s výhledem na kanály…“, škemrala jsem už v autě a představovala jsem si, kterak večer naslouchám šplouchání a tlumeným hlasům i stylové hudbě, linoucí se z malých barů a kavárniček, které znám z  prospektů…

No, výhled na kanál by neměl být moc drahý a mě těší, jak jsi skromná“, pravil ironicky, při čemž věděl jistojistě jak to myslím.

Dorazili jsme před půlnocí a byli jsme rádi, že jsme se ubytovali v milém penzionu několik kilometrů od Benátek, protože do Benátek se autem vůbec vjet nedá, jak jsme záhy zjistili.

Noc byla ale příjemná a cena rovněž. I ten kanál, jsem z okna viděla!!

Druhý den jsme se plní očekávání,  vypravili vstříc gondolám a pověsti, které město lásky obchází.

Na parkoviště jsme se nevešli.

Musím vjet támhle do těch patrových garáží, nedá se nic dělat“, pravil Radek opatrně s ohledem na mou klaustrofobii a maximální oblibu parkingů se sníženými stropy a vysokou koncentrací olova.

To jsem vodvázaná“.

Vyjeli jsme do sedmého patra a zaparkovali podle pokynů nějakého zaměstnance, který to všechno řídil.

Vystoupili jsme.

V momentě, když se Radek chystal zamknout auto, přiskočil onen chlapík a mávaje rukama, snažil se Radkovy klíčky od jeho zánovního vozu vzít.

Nedám Ti klíčky, proč?“ bránil se.

Anglicky uměl ten člověk ještě o něco hůř, než já.

Klíč potřebovat já, vy je tady nechat pro mě. Tady vy číst“… ukázal na nápis, kde se psalo, že klíčky od vozu musí po zaparkování zůstat v zapalování.

No, tak teď jsem vodvázanej já“, komentoval nařízení Radek.

Později nám došlo, že oni tam s těmi auty různě pendlují a vyjíždí a zase zajíždí podle toho, jak kdo potřebuje odjet.

Je to nádhera, jen se v ní nesmíte pohybovat podle mapy

Skutečně jsou Benátky něčím, co si člověk neumí představit, aniž by to viděl.

Malinkaté uličky a zvláštní atmosféra, kouzlo zašlých časů a vůbec mnoho emocí ve vás vyvolá tenhle originální kout Itálie.

b

Některé uličky jsou tak uzoučké, že tudy neprojdete s krabicí od pizzy, pokud ji neotočíte naplacato.

Zakoupili jsme mapu a šli na autobus, který staví na náměstí Svatého Marka.

Samozřejmě, autobus je loď.

Návštěva  Baziliky sv. Marka nezklamala.

b

Gondoliér zpíval!!

„Být v Benátkách a nesvézt se gondolou nelze“, usoudil Radek. Měla jsem úplně stejný názor. On ho trošku přehodnotil po té, co nám gondoliér sdělil cenu této atrakce.

Při slovech 120 euro se jeho růžovoučké tvářičky lehce odkrvily.

Nicméně byl statečný.

Opravdu krásný zážitek a řekla bych, že to za to stálo, byť každému je jasné, jak natažené ceny tihle chlapíci mají. Ten náš byl ale hrozně příjemný, vtipný a dokonce nám zazpíval „Santa lučíííja“, no krása!

Celá jízda trvala dvacet minut.

b

Cestou hodně vyprávěl a ukázal nám dům Marca Pola. Dozvěděli jsme se, že na některých místech jsou kanály hluboké i šest metrů. Všechna voda je tu logicky mořská.

Zážitek krásný.

Půjdeme pomalu zpátky tady podle mapy, navrhl Radek, maje onu mapku a pevnou víru, že v mapách jakožto chlap číst rozhodně umí. Chtěla jsem jet zpátky autobusem, ale vlastně proč nejít pěšky?

Proč?

No protože každá druhá ulice v Benátkách, končí v kanále!!!

Po té, co jsme se již po čtvrté vrátili na stejné místo a několikrát skončili s pohledem do vody, jsem začínala trpět „schýzou“.

„Já chci jet autobusem !!“

„Hele, teď už jsem na to přišel, pojď, zkusíme to“

Nepřišel na to. Ulička se zužovala a zužovala, až se dočista ztratila.

Palakala jsem, později křičela. Byla bych si lehla, ale styděla jsem se.

Jestli teď nepůjdeš Ty podle mě, zavolám policii a nechám se odsud vyvézt," zvolala jsem s nepříčetným výrazem a vyrazila rozhodně po cedulích „přístav".

Když jsme vyšli u parkingu, ujistil mě Radek, že kdybychom tentokrát šli podle něho, vyšli bychom v táááámhle tý ulici.

Prostě někde je mapa krátká a je dobře řídit se těmi, kdo už tu párkrát byli.

Ale stejně to bylo krásné.

b


Přežila jsem dokonce i moment, když se dvakrát v parkingu neotevřel výtah, kvůli tlustému chlápkovi, co se k nám narval i přes to, že byl nadpočetný i převýšil nosnost.

Chtěla jsem ho vyrazit z výtahu, ale byl to Holanďan a tu řeč neumím.

Sice jsem se pokusila česky „chlape, vystupte, jsme přetíženi“ a pak i „Vidíš ty sádlo, teď tady možná chcípnem kvůli tobě, ale budeš první, koho sežerem“, ale stejně jsem se musela jen modlit, aby se v přízemí výtah zase otevřel a já mohla hystericky utéct se slovy „po třetí si to tu s tím vorvaněm užijte sami !!“.

V každém případě, stojí Benátky za návštěvu. Je to překrásné, originální město s neopakovatelnou atmosférou a energií.


Pomalu se dostáváme k házení lahve. Pamatujete na ní? Asi ještě nikam nedoplula, protože ještě nikdo na náš vzkaz neodpověděl.

Reklama