Bulvár

Dali jsme si černou kávu v černočerné tmě

Na vlastní kůži jsme zavítali do Kavárny POTMĚ, o jejímž otevření jsme vás informovali minulý týden.

Přiznávám, že než jsem se vydala na cestu, byla jsem víc než jen trochu nervózní. Tušila jsem, co mě čeká. Tušila jsem, že bez cizí pomoci budu stát uprostřed té tmy jako sloup a neodvážím se udělat jediný pohyb, neosladím si kávu a bude jen v rukou božích, jestli obsah šálku nakonec neskončí na mém oblečení. Jenže do té velké černé krabice jsem vstoupit prostě musela.

Před vchodem jsem se seznamuji s párem, který se mnou bude popíjet kávu u jednoho stolu. „Nebude vám vadit, když vás posadíme k sobě?“ ptá se nevidomá Alena. Nemám tušení, jak zaregistrovala můj příchod. Zatímco čekáme na průvodce Petra, seznamují nás děvčata s chodem kavárny. „Poprosím vás,“ začala Alena, „abyste si vypnuli mobilní telefony, sundali hodinky a jakékoliv další předměty, které mohou svítit. Uvnitř je opravdu absolutní tma a tohle zabrání tomu, abyste pokazili zážitek sobě i ostatním. Nejspíš vám kavárna bude připadat trochu hlučnější. To je jen tím, že nevidíte. Menší kabelky si můžete vzít s sebou, větší zavazadla raději nechte u nás, my je pohlídáme,“ a ukázala směrem k vidící kolegyni. Nepotřebujete ani peněženku, uvnitř se totiž platí žetony, které dostanete před vchodem. Venku odevzdáte zbylé žetony u pokladny a podle počtu chybějících žetonků její obsluha pozná, kolik jste vypila káv, případně čajů.

Dívky nám zkracují čekání vyprávěním. Sálá z nich elán a pohodová dobrá nálada, díky tomu ze mě nervozita téměř opadla. „Konečně tu máme před vámi taky navrch. Tady je dobré místo na seznamovaní, můžete si tu dát rande naslepo,“ směje se Alena, zatímco opatrně pokládá na stůl sklenici s vodou. Jako by věděla, že její počínání zaujalo naší pozornost. „Jednou jsem si takhle polila telefon, skoro jsem to obrečela. Už se se mnou nebavil, a ani se mu nedivím,“ vysvětluje. „Nebavil se doopravdy, naše telefony jsou totiž úžasné v tom, že na nás mluví,“ dodává její kolegyně a ukazuje speciální telefon, který je k nerozeznání od běžných mobilů.

To už se ve dveřích objevil Petr. Díky magnetické tabulce, která monitoruje obsazenost stolů, přesně ví, kam nás posadit. „Dobrý den, já jsem Petr a zavedu vás k vašemu stolu. Uděláme vláček, položte ruku na ramena tomu před vámi, povedu vás.“ To byla poslední slova na denním světle. Za pár vteřin už stojíme v černočerné tmě. Petr za námi zavírá třetí dveře. Troje dveře - to proto, aby se dovnitř skutečně nedostal jediný paprsek světla. Mou pozornost upoutá vůně kávy. Zdá se silnější a příjemnější než jinde. Volnou rukou tápu kolem sebe, cítím zeď, ale pak už jen hmatám do prázdna. Suneme se ke stolu pomalu, několikacentimetrovými krůčky a náš průvodce popisuje, co a proč dělá. Připadám si dost neohrabaná a v duchu děkuju za možnost úschovy osobních věcí před vchodem. Mojí velkou kabelkou by nejeden z hostů mohl dostat do hlavy.

 „Už jsme u stolu, můžete se pustit, já vás usadím na židle,“ ozve se do tmy a žena stojící přede mnou mizí. „Nebojte, vrátím se pro vás,“ uklidňuje mě Petr. Za chvíli mě chytá za ruku a pokládá ji na opěradlo židle. Zdá se to komické, ale i s rukou na opěradle je těžké najít ten zbytek. Náš průvodce ještě oznámí jméno číšníka, který nás bude obsluhovat, a mizí, pak už slyším jen hučení klimatizace. Zdá se hlasitější než normálně.

Ze tmy se vynořil další sympatický hlas. „Dobrý den, jmenuji se Martin a budu vás obsluhovat. Můžu vám nabídnout kávu, vodu nebo čaj? Smetanu a cukr? Kdybyste cokoliv potřebovali, stačí mě jen zavolat, hned za vámi přijdu. Uprostřed stolu je nádoba, která slouží jako odpadkový koš, můžete si tam uložit papírky od cukru nebo kelímek od smetany.“ Objednáváme si kávu. „Takže jste tu tři,“ ujišťuje se Martin.

Za pár minut nám stejný hlas oznamuje, že naše káva se bude podávat, a žádá, abychom dali ruce na hranu stolu. To proto, aby číšník naše ruce našel a mohl nám do nich vložit šálek. „Dáte si k tomu cukr nebo smetanu? Musíte už ale trefit sami.“ Zavrtím hlavou, až potom mi dochází, že moje gesto nemohl nikdo vidět, a proto dodávám: „Já si to raději vypiju hořké.“ „Jen si to zkuste,“ přesvědčuje mě Martin a podle tónu hlasu poznávám, že se směje. Do ruky mi vkládá cukr, lžičku a malý kousek čokolády. Já mu pro změnu podávám platební žeton. „Přeji vám dobrou chuť a příjemnou zábavu. Ještě jednou připomínám, že stačí jen zavolat mé jméno,“ oznámí hlas ve tmě.

Tma je zpočátku protivná, instinktivně se otáčím za vším, co připomíná alespoň malý záblesk světla a o přítomnosti mých spolustolovníků mě informují jen malá světýlka tančící v místech, kde by měl být stůl. Nejspíš světla ciferníků náramkových hodinek. Pak ale začíná být příjemná. Nikdo nevidí, že mi možná ukápla káva na stůl, že jsem asi rozsypala cukr a že tápu po stole a hledám onu nádobu na odpadky. Nechtěně jsem osahala všechny své společníky, ale nádobu uprostřed jsem zkrátka nenašla. Strkám obal cukru do kapsy.

„Slečno, už jste také dopila?“ táže se hlas po mé levici. „To mluvíte se mnou?“ ujišťuji se. Na zavolání přišel Martin opravdu rychle. „Ano, hned pro vás pošlu,“ odpovídá na naše prosby o návrat na svět vidících. „Poprosím vás, abyste si vzali své hrnečky. Můžete si je odnést domů. Doufám, že se vám u nás líbilo. Přeji vám nádherný zbytek dne a budeme rádi, když přijdete zas,“ rozloučí se s námi milý hlas. Zkouším si představit, jak asi vypadá. V té tmě je krásný!

Už pro nás dorazil průvodce Petr. Bere mě za ruku, pokládá ji na své rameno a za chvíli už nás naviguje. Doleva, ještě doleva… Teď zase doprava.  „Nebojte, já už jsem tu podruhé, tak už to tu dobře znám. Jen před sebe občas dávám ruku. Pro jistotu. Teď budu otevírat dveře pomalu, je za nimi světlo a mohlo by pro vás být nepříjemné,“ popisuje detailně své počínání. Konečně jsme venku. Vidíme svět úplně jinak. Při platbě kávy slibuji, že mě tam určitě ještě jednou „uvidí“.

Emoce z kavárny ve mně doznívaly ještě dlouho. Zkuste dnes při vaření kávy zavřít oči.

Navštívila jste už kavárnu POTMĚ? Myslíte, že byste se zvládla obsloužit poslepu? Jak moc je pro vás zrak důležitý?

   
15.06.2009 - Blog redakce - autor: Eva Soukupová

Komentáře:

  1. avatar
    [4] Myškomedvídek [*]

    obsluhují tam nevidomý,tak bychom se měli vžít do jejich situace,byl to dobrý nápadSml79Sml75

    superkarma: 0 17.06.2009, 12:43:26
  2. avatar
    [3] Eva Soukupová [*]

    Věrulinka — #1 Já už z těch návštěv chystám udělat tradici :)

    13042000 — #2 Jedna káva je za stovku, myslím, že každý další nápoj je pak za méně.

    superkarma: 0 15.06.2009, 11:25:04
  3. avatar
    [2] 13042000 [*]

    Eva Soukupová: Ráda bych se tam šla podívat, ale bohužel nemám s kým. Škoda. Kolik tam stojí káva?

    1. na komentář reaguje Eva Soukupová — #3
    superkarma: 0 15.06.2009, 10:43:58
  4. avatar
    [1] Věrulinka [*]

    Eva Soukupová: v žádném případě, bych to nezvládla, moc a moc obdivuji, co vše lidčky musí zvládnout.Sml79

    1. na komentář reaguje Eva Soukupová — #3
    superkarma: 0 15.06.2009, 10:30:38

Profil uživatele




Registrace nového uživatele | Zaslat heslo

Komerční tipy

Novinky

Dnešní vydání

Nové v rubrice

Nejčtenější články

Poslední komentáře

Fotogalerie

Partner rubriky

Ankety

Výzkum žena-in.cz – téma bolest, horečka a nachlazení
Trápí vás exém? Zapojte se do testování RadioXar

Náš tip

Doporučujeme