Ani nevím, proč jsem se rozhodla napsat svůj příběh. Nečekám nějakou radu, protože ta prostě není. Spíš mám nějakou potřebu se vypsat z toho, co mě tíží a co mě čím dál víc trápí.

 

Je mi 44 let, mám dvě děti a jsem docela šťastně vdaná. Děti už pomalu odrůstají a nebude to trvat dlouho, vylétnou z hnízda. Měla jsem pořád co dělat, však to znáte. Kolotoč kolem mrňat, práce, domácnost. Nikdy jsem neměla moc času na přemýšlení a zabývání se tím, co bylo a co by bylo, kdyby….

 

Až teď. Děti mne už tolik nepotřebují a mně se najednou vrací do mysli událost, která se stala před mnoha lety. V době, kdy jsem ještě byla hodně mladá a hodně nezkušená.

 

Bylo mi necelých šestnáct let a zamilovala jsem se až po uši do jednoho spolužáka. Začali jsme spolu chodit a časem samozřejmě i spát. Byli jsme telátka. V té době se o sexu moc nemluvilo, o antikoncepci jakbysmet. A tak se stalo to, co se dalo očekávat. V šestnácti letech jsem otěhotněla. Strašně jsem se bála to komukoli říct, a když jsem konečně vylezla před rodiči s pravdou ven, byla jsem již ve čtvrtém měsíci.

 

Rodiče z toho byli v šoku. Oba vysokoškoláci, měli s mou budoucností své plány a do nich jim mé brzké těhotenství vůbec nezapadalo. A já jsem byla příliš mladá a příliš závislá, než abych si uměla postavit hlavu. Vzhledem k tomu, že potrat již nepřicházel v úvahu, rozhodli naši, že dám dítě k adopci. Samozřejmě, že jsem nechtěla, bránila se. Ale chabě. Kluk, se kterým jsem to miminko čekala, byl sám ještě dítě a já vlastně taky. Poslechnout rodiče pro mě bylo zcela samozřejmé.

 

Těhotenství jsem prožila u jedné vzdálené tety na Slovensku. Přerušila jsem na tu dobu i školu, tehdy rodiče zajistili nějaké potvrzení o nemoci. Už si přesně nepamatuji, jak to vysvětlili. Zkrátka a dobře – porodila jsem na Slovensku a dítě jsem ani neviděla. Dokonce ani netuším, jestli to byla holčička nebo chlapeček. Hned po narození je odnesli pryč a tím pro mne celá záležitost skončila.

 

Jak jsem psala. Byla jsem hodně mladá. Po nějaké době jsem se otřepala. Občas jsem si na miminko vzpomněla, ale nemůžu říct, že by mě to nějak trápilo. Věděla jsem, že je určitě v nějaké milující rodině, a to mi stačilo.

 

Později jsem se vdala a narodily se mi další dvě děti. A ty už jsou velké. Vidím, jak vyrostly, jaký kus cesty za svůj život ušly, jaké mají plány do budoucna. A najednou se mi neodbytně vrací myšlenky na mé první dítě, o kterém nevím vůbec nic. Kde žije, co dělá, jak se má? Je to syn nebo dcera? Třeba je už vdaná nebo ženatý a já už jsem babička. Anebo studuje? Možná žije někde v cizině. Možná že vám to bude připadat nepochopitelné, ale mě tyto myšlenky pronásledují den co den, noc co noc. Strašně toužím své první dítě poznat, obejmout ho, vysvětlit mu, co a jak se tehdy stalo. Vidět, jak vypadá, jak se má.

 

Pronásleduje mne to jako noční můra. Přemýšlím, jak bych se dostala k materiálům, ze kterých bych zjistila, kde ho najdu. Ale nevím. I kdyby se mi to podařilo – mám právo vstoupit nyní, v době jeho dospělosti, do jeho života? Neublížím mu tím?

 

Jsem zoufalá. Jsou dny, kdy nedokážu myslet na nic jiného. Kdybych se mohla alespoň zdálky podívat, kdybych měla alespoň fotografii. Nemám nic. Jen vzpomínku na své nezodpovědné mládí. A výčitku, že jsem dovolila, aby mi vzali to nejcennější, co každá žena může mít. Vlastní dítě.

Reklama