Nerada se obracím zpět, nerada říkám“jo, dříve to bylo …“, ale v jednom případě udělám výjimku. V sousedských vztazích. Alespoň já mám takovou zkušenost, že sousedé v domě byli zároveň přátelé, kteří vám rádi pomohli, a kterým jste s důvěrou mohli svěřit klíče od svého bytu. 

keys

Donedávna jsem měla pocit, že něco takového už neexistuje. I když bydlím v poměrně malém bytovém době už deset let, se svými sousedy jsem se „jen“ zdravila. Že bych se s někým zastavila na kus řeči, nebo (nedej bože) u někoho zazvonila, jestli by mi (pro příklad) „nepůjčil“ trochu soli, bylo nepředstavitelné. To už se přece dneska nedělá. Supermarkety jsou otevřeny do pozdních večerních hodin, tak proč obtěžovat cizí lidi.

Ale výjimky potvrzují pravidlo. Naštěstí. K jedné sousedce, pejskařce, jsem měla přec jenom trochu blíž. Občas jsme se potkaly při venčení, psi spolu skotačili a my si povídaly.

A tak jednou večer, když mi při pečení štrůdlu došla skořice, osmělila jsem se a zazvonila u jejích dveří. Předem jsem se velice omlouvala, že je mi to trapné, ale sousedka se rozzářila, běžela do kuchyně pro pytlíček skořice a s radostí mi ho podala. „Vždyť se známe takových let, pejsci spolu vyrůstali od štěněte, proč bychom si nemohly pomáhat. Takhle to přece vždycky chodilo. Příště pomůžete zase vy mně.“

Bylo na ní vidět, že jí také chyběla ta sousedská solidárnost, která kdysi mezi lidmi panovala.

Nedávno jsme si začaly tykat a dá se říct, že se z nás staly kamarádky. Jsem ráda, že mám v domě člověka, na kterého se můžu s důvěrou obrátit a bez obav mu svěřit klíče od bytu. Občas mi vyvenčí psa, když vím, že se zdržíme ve městě, nebo mě zastoupí v případech, kdy je potřeba zpřístupnit byt. Třeba při revizi plynu nebo odečtu vody.

Můžete namítnout, že je to případ od případu a že záleží na štěstí, na jaké lidi narazíte. Ano, máte pravdu, dnes už to není samozřejmost, ale štěstí mít takového souseda/ku.

Čtěte také:

Reklama